http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/2822-prectete-si-jak-edward-gibbon-v-roce-1775-popsal-zanik-civilizace.aspx

EDWARD GIBBON

☼     8.5.1737    PUTNEY                ۞     16.1.1794    LONDON

Jeden z největších historiků, co jich kdy po světě běhalo za lepším výsledkem, anglický bádač a nabádač pan Edward Gibbon, vypadá na letmý dojem neškodně, ba virtuálně komicky, než náležitě a nakažlivě akademicky. Okrouhlá tvář neviňátka s drobnými mluvidly, pod nevýraznou bradou jeden znatelný podbradek, kožní tuk. A nad vyklenuté obočí vystupuje čelo zvýšené o počínající stádium pleše. Na uších spočívají kudrlinky narezlých vlasů. Prostě: některý z týpků Pickwickova clubu žvanilů nebo dokonce Mr. Pickwick osobně. V té podobě je zabydlen Švejkovský klid, trochu milého břichopáskovství. Hledí na nás opak k Nessie z Loch Ness, „old merry England“, laškovná, stará herka Anglie se svým slabým pivkem a zabijáckou whisky. Opékanou slaninou, šunkami, sýry, krvavými bifteky a také suchým suchopárným humorem. Ovšem pohlédneme-li do víček, objevíme, že portrétista v nich zakódoval (zaklel) jakousi zkoumavou úpornost, jež bere Gibbonově portrétu její polohumorný nebo až karikaturní zjev a dodává nezvyklé, do sebe obrácené serióznosti.

Tento syreček patří k historikům, či lépe k historickým spisovatelům, na jejichž nedostatek si anglicky psané literatury nikdy nemohly stěžovat. Patří mezi figury, jakými byl ve Spojených státech historik pádu incké a aztécké kultury v říši William Hickling Prescott a jež vyvrcholila ve dvacátém století podivuhodným dílem velkého politika Winstona Spencera Churchilla („Nemohu Vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot“ – „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani ve velkých záležitostech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravnímu imperativu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivé zdrcující převaze pana tele nepřítele).

Edward Gibbon se narodil v jednom z nejzábavnějších a nejzachovalejších hrabství, co jich jen Anglie disponuje. V Surrey. V oblasti hájů a žoviálně střižených živých plotů. Na žluto prokvétající kručinky a trnovníků, ilustrátore ne aligátore Jiří Trnko a Tvá mocná fantasy: zahrado. Spatřil světlo zdejšího venkovního světa na jaře už osmého pátý 1737 v Putney v rodině zámožného šlechtice, venkovana, který si žil bohabojným způsobem žití. Spokojen v odlehlosti vlastního panství. Jestliže se otci Gibbonovi vedlo velmi fajn, ekonomicky výtečně, v rodinném životě ho tolik štěstí nečastovalo. Ze sedmi capartů jen jediný přežil. Edward. A to ještě v neduživém provedení přírodního rázu. Věčně zakoušející virózu či jiné neduhy, s nimiž si tehdejší medicína ještě nezvládala sama poradit. Co Edwardu Gibbonovi Matka příroda ubrala na fyzické kondici, to mu jeho prostředí na oplátku nadělilo materiálním zabezpečením. Zamýšlíme-li se konkrétně nad dílem téměř každého šprta učence a spisovatele oněch divokých dob, vidíme a vnímáme onu „duchovní osminu“ osmihranu emfaticky vzatého na milost Octagonu čili špás na matematicky zářném ledovci magie čísel a údajů. Nepomíjející i efektivní plod myšlenkového úsilí. Vrcholek v bystřinách lidského citu i budiž dáno intelektu. A za časté, ne-li téměř pokaždé, nám uniká ono undercover, tíživé cosi, co bylo nutno proabsorbovat, protrpět a podstoupit, aby zde mohlo zůstat dílo unikát. Všednost dní, kdy se velcí myslitelé a velmistři velrybího ražení a rozmachu a slavní tvůrcové myšlenek zabývali pouze tím, a starali toliko o to, aby si vydělali nějakou tu minci na kůrku chleba a na škvarky. Na skrovné oblečení ze second old share handu a přístřešek, který měl pouze tu výhodu, že v něm táhlo méně než na ulici. Nic takového nečekalo díky Páně Edwarda Gibbona. V jeho true finest family panovala hojnost, ba nadbytek všehomíru, z něhož se dalo užívat, aby chlapec, ostatně ve svých světlých nárocích nadmíru bystrý a skromný, se mohl celoživotně věnovat zálibě zásadně v četbě, ve studiu a ve psaní historických úvah a pojednání.

S jeho vzděláním to bylo, z dnešní perspektivy, všelijaké. Ani ryba ani rak. Nějakou dobu byl žákem slavné střední školy ve Westminsteru. Pak, v rozmezí let 1752–1753, strávil ve slavné Magdalénině koleji v Oxfordu čtrnáct měsíců v kuse, které označí za tu nejneužitečnější ztrátu drahocenného času, jaké kdy prodělal, k jakým se kdy podvolil. Oxford, to tehdy není ještě slavné univerzitní epicentrum i epidemie nápadů, při jehož vyslovení dnes pociťujeme podvědomou úctu a uvědomujeme si, že je to jedna z bran, kterými se začíná směřovat k výšinám vědění. Oxford 18. věku, toť bašta a shluk státní anglikánské církve. Tradicionalismus zde drží, aniž se má na čem udržet a Gibbon opouští kolej, jež později vypiplá světu nejednoho šprta nositele Nobelovy ceny s naprosto jednoznačným pocitem, že „v některé branži by zahanbil každého doktora“, ale v jiné zas má „mezery, za něž by se každý školák durdil“. Píše-li o Oxfordu, nenalézáme slova chvály, ale ani fragment diplomatické shovívavosti. Vše, co s touto školou souvisí, je mu protivné, mučí ho oproti jeho vnitřní skladbě, jeho brilantního intelektu, a tak se nedivme, že nesouhlasí ani s povděkem, ani se smířlivým tónem s projevy pseudointelektuálních úpadků. Oxfordský pobyt však poznamená Gibbona ještě jedním způsobem, který ovlivní kompletní učencův živůtek a jeho rodině se zdá netoliko nepopulární, ale dokonce zhoubný. Jak jsme naznačili, Oxford oněch let, toť epicentrum i epidemie oficiálního, státem posvěceného a chráněného anglikánství. A Edward Gibbon nesnáší, aby mu kdokoli cokoli diktoval a působil vůči jeho lehkosti mága spíš jako magor intervenčních srágor. Aby svobodomyslná diskuze musela být vyloučena, neboť vypiplaný šprt směl myslet tak, a ne jinak. Řečeno s francouzským básníkem dvacátého století, dají-li mu nalinkovaný cár A4, stará se psát napříč úhlopříčkou. I v tomto případě rebelanta. Anglikánství si „ředí“ antickými a dodnes mnohdy ještě nepřekonanými autory. Především Senekou, ale také Ciceronem, který poznamená velice jeho styl. Čte Epiktéta, ale také militantního francouzského katolického autora Bossueta. Vliv je mocný čaroděj. Rodina je vyplašena, co na to řeknou místní tradice a poměry. Vyslala do Oxfordu, na Magdaléninu posranou kolej, protestantského synka, vrací se katolický, ne-li dosud myslitel, pak jistě katolický intelektuál.

To se v Anglii, v té staré svobodomyslné Anglii, neboť každá svoboda má své meze, nesmí tolerovat. Nechce. Je to nebezpečné a provokativní. Tak tedy nastává ta kýžená chvíle, kdy si občánci v Putney musí položit nerudnou otázku: Kam s ním? Naštěstí dostatek finančního krytí v mezích zákona dopomáhá naplnit odpověď. Posílají mladého a učenlivého Edwarda do švýcarského Lausanne. Do centra nejtvrdšího a nejúdernějšího kalvinismu. Tam mu dají za vyučenou i zatnou tipec. Tam, v ideálním prostředí na břehu Lac Lemon, s vyhlídkami na zasněžené Alpy, obklopen terasami vinic a protestantskými strýci dost rozpoznatelně od rány, zapomene „špatné a škodlivé vlivy myšlenek“.

Rodina zachránila Edwarda Gibbona netoliko pro víru protestantskou, ale také mu zjevně prodloužila život a upevnila kořínek tím švýcarským „vyhnanstvím do ráje“. V jižním slunci posílil svůj organismus. Přestal trpět chorobami z podchlazení. Ale to si patrně tehdy nikdo neuvědomil. Nebo neuvědomil v úplném rozsahu. Roku 1754 píše Kateřině Portenové, tetě, která podporovala jeho literární a historické exkurze v cestování časem, že je opět „schopným to protestantem“. A současně si prožívá první techtle mechtle s romantikou, když ne s antikou. Zamiluje se jako bobr do zálesácké trofeje Susanne Curchodové, ale rodina má proti jeho náklonnosti námitek jak nasráno. Ostatně, jedná se o typicky anglické a snobsky zbytečné námitky. Susanne je odsouzena k antipatiím už jen tím, že se narodila na kontinentu a ne na ostrovech, a že její mateřský jazyk není engliš vod šejkspírka. Vzít si cizinku! Ó, to by byl skandál, který by znamenal, že počet hostů na honech na lišku v Putney by prořídl. Vážnost domu by opadla, jestli by nebyla na tuty už pohřbena. A protože se Susanne měl Gibbon, jak se pravilo z úst do úst „ty nejušlechtilejší záměry“ (ostatně v protestantském Lausanne se Susanne to ani jinak nešlo), se svou vyvolenou se zasnoubil grand royal fanfárou. Štěstí jim vydrželo tři léta. A roku 1757 na otcovu intervenci je zasnoubení zrušeno. Opuštěná holubinka si z toho příliš starostí nedělala. Provdala se za znamenitého ženevského bankéře Jacquese Neckera. Mimo jiné mu povila dceru, která má vejít do dějin pod jménem Madame de Staël.

Zdá se, že v Lausanne se naučil Gibbon spíše dělat chytrého. Své citové aférky podřizoval svému komfortu. Řekl si, že žádná láska není tak ohromující a ohromná, aby stála za oběť, kterou považoval za nejsilnější, totiž ztrátu možnosti bez ustání studovat a biflovat se. A tu mu dávala otevřená truhlice prostředků od táty. Jestliže víme naprosto bezpečně, že se Gibbon zřekl, a patrně s lehkým srdcem, lásky k matce pověstné Madame de Staël, pak máme všechny důvody pochybovat o tom, že se důsledně a rozumem i citem navrátil k protestantismu. Spíš než kalvinistické žvásty si louskal antické autory, kteří ho oslovovali, jak se říká celoživotně, neochvějně, osudově.

Thomas Mann jednou zdařile poznamenal, že dějiny si mnohokrát počínají s hravou vynalézavostí kompozic. Co se dějin celých národů týče, možno přenést i na jednotlivce kostlivce. A tak Edward Gibbon, tento nejangličtější ze všech anglických historických spisovatelů, svůj první zveřejněný elaborát píše – významně francouzsky, jazykem velikého tehdejšího rivala! Jmenuje se prostě Esej o studiu literatury (Essai sur l´etude de la littérature) a objeví se roku 1757 a na určitou dobu nejen předznamená, ale i ovlivní celou Gibbonovu tvorbu. Gibbon se tu postavil na obranu klasického vzdělávání se a v tomto duchu by jeho esej svou přesnou a utříděnou formulací měla co vypovědět i nám. Když se vrací do Anglie, následuje dost překvapivé intermezzo, řekněme, pseudovojenské. Z důvodů ne zcela snadných napochodoval Gibbon do miličních jednotek hampshireského hrabství. Pochodoval s nimi sem a tam. Zajisté si zase utužil fyzičku v organismu a zdá se, že víc než vojenskému drilu a cvikům se zbraní, se věnoval četbě Cicerona, kterého stále víc vyhledával střízlivý a hlavně stále hlouběji chápal jeho významy. Byl mu bližší než čistí filozofové. Jistý politický pragmatismus, skrytý ve všech dílech velkého řečníka, odpovídal Gibbonovu naturelu. Vojenská mezihra je dopsanou kapitolou. Gibbon se rozhlíží po světě, který mu otevírá výnos rodinných podniků a důmyslného investování do pozemků.

V té době přichází do módy cestování. Turistický ruch, abychom byli současní. A Angličany to táhne z ostrovních mlh a od nenápaditého anglického jídelníčku fish & potatoes k italskému jadrnému slunci a rozmanitostem kuchyně Apeninských frajerů s fantazií a těstovinami. Gibbona sem navíc přivádí slabost pro skvostnou antiku. Touha poznávat stopy a otisky klasiků na adresách dávných cest velikánů.

Tento navýsost racionální gentleman se mění za pobytu v Itálii v praktikujícího snílka. Propadá tomu, co – opět francouzsky – pojmenuje „songe d´antiquité“, tedy „snem o starověku“. Propadá vidinám, ale jsou to fata morgany velkého výřečného šampiona v podstatném jméně se slovesy, nikoli jen vidiny hráblého šílence těžkopádného poroda v akci větných rozborů a rozporů. Zdá se mu, jako by zaslechl zrovna zpívat kněze a kněžky Jupiterova chrámu, když naslouchá, kterak františkáni z řádu bosáků zanotují nešpory. Pohybuje se napůl jako v horečkách. Tolik si žádá takovéto setkávání. Je daleko od trudnomyslného životního kvákání u suchopárné strohosti lausannských protestantských měšťanů. Od přepjatého rituálu společenského života na anglickém venkově. Je v zemi, kterou zná, a s níž se nyní, na hranici, kdy z let učňovských pokračuje do doby, v níž se má stát svrchovaným myslitelem, setkává. A navíc dokonale, s ohledem ovšem ke znalostem oné starodávné doby, teoreticky vždy výstižně připraven.

Italská „stáž“ znamená jeden z oněch nenápadných, ale podivuhodných zvratů, které připravují a musí se logicky přihodit v každém skutečně kreativním snažení. Básník římských dějin, neboť jinak než básnickým, při veškeré vědecké akribii dílo Gibbonovo nazvat nemůžeme, je připraven ke svému životnímu údělu. Ale ještě chvílemi váhá. Odkládá rozhodující chvíli. Okamžik, kdy usedne, aby dal dohromady dílo, jež ho učiní nesmrtelným. Po návratu z Itálie napíše se svým kolegou Deyeverdunem v letech 1767–1768 práci o anglické literatuře a napíše ji opět francouzsky. Jmenuje se Literární paměti Velké Británie (Mémoires littéraires de la Grande Bretagne). A pak už nechá, aby se stěžejní okamžik přiblížil. Odhodí řeč Moliéra, která je mu, vzdor dokonalé slovní výbavě stejně jen jazykem cizím a nepochopeným do samotného základu všech základů, neboť setrvává jazykem, který pojal rozumově účelně, nikoli však nejvíc do hloubky emotivní. Obrátí se zády k britské literatuře a poprvé se dotýká antiky. Jeho Kritické poznámky o šesté knize Aeneidy (Critical Observations on the Sixth Book of the Aenid) znamenají netoliko obrat v Gibbonově díle, ale i posun historiografie na nové, předtím netušené obzory.

Kolem Gibbona se vytváří atmoška učené svrchovanosti. Aniž by to sám vyžadoval, aniž by o to nějak více usiloval, dostává se mezi nejlepší společenské vědce, kteří v Anglii v té době vegetují. Patří do skupiny Samuela Johnsona, vynálezce encyklopedického Slovníku a ve stejném roce 1774, kde přichází do klubu Johnsonova, dostává akvizici profesora starověkých dějin na Královské akademii, kde je nástupcem Olivera Goldsmitha. Je mu čtyřicet let. A čtyřicítka je pro něho převratná v každém ohledu a smyslu, neboť vstupuje nejen do světa velké vědy, ale i do světa velké politiky. V letech 1774–1783 se stává Ctihodným členem Dolní Sněmovny lordů v britském parlamentu. A vůbec, ať je to jakkoli s podivem, necítí se v politice cizí kohout na smetišti iluzí a braku. Počíná si s řídce viděnou, vyváženou věcností, jaká je vlastní toliko nemnohým hlavounům z politizujících umělců a učenců ve společnosti, jež má na to hýčkat si vlastní řemeslné politiky.

Řečeno slovy, jež později vyřkne Heinrich Schliemann na adresu premiéra lorda Gladstona: „Takový talent, takové sesbírané znalosti a on utrácí čas na věci tak druhotné, jako je správa britského impéria.“ Ostatně, Gibbonův následník, Winston Spencer Churchill, udělá totéž v bleděmodrém a zdá se, že kdyby se tito chlápci nezabývali oněmi „prkotinami“ ve svém účelném primetime, za něž pokládal slavný archeolog Schliemann správu britského impéria, patrně by nebyli tak velkými historickými spisovateli, neboť by politiku chápali toliko jen z vnější podoby. Nikoli od pramene a jádra pudla. Viděli by ji, jenže neprožili.

Jestliže jsme postavili paralelu Gibbon jako geniální předchůdce a Churchill jako neméně geniální dovršitel jistého směru v historickém populárně naučném spisovatelství, pak můžeme toto srovnání uvádět ve velkém rozsahu dál. Do naprostého důsledku.

Jestliže Churchill prodělal s britským impériem dvě vysilující světové války, stál v jeho čele, když šlo o holé bytí a nebytí, odhodiv demokratické návyky jako pro tu chvíli nežádoucí přítěž, a vedl jistě a nesmlouvavě drahocennou hrdou i hrdinnou Británii (= Sir Nicolas Winton jako jeden příklad za všechny), kdy sama musela vzdorovat nacistickému Německu, pak ani Edward Gibbon neměl do skutečně velké a výkonné politiky prosakovat a proudit jen v klidném okamžiku. Naopak. Stál na nejodpovědnějším místě činu, když koloniální panství na severoamerickém kontinentu dostávalo první složité údery a celé impérium procházelo náročnou prověrkou, nervy nešetřící krizí.

Roku 1779 byl jmenován komisařem pro osady a obchod, tedy, řečeno lidově, stal se ministrem kolonií. Za Atlantikem se válčilo s Francií a vedl se boj se vzbouřenými severoamerickými osadami, který, jak známo, skončil pro Anglii neslavně a z něhož se zrodila vítězná americká Unie, jako první demokratický stát světa. Stát, který měl před sebou komplikovanou, rozporuplnou budoucnost. Gibbon patřil k lidem svého věku i v tom, že dokonale uměl hospodařit s časem, že byl nad veškeré pomyšlení výkonný jak agent 007 s povolením zabíjet. Odvedl výsledky, na něž by se dnes vytvářela ministerstva nebo přinejlepším ministerské komise, halda úředníčků s nulovými úspěšnými zákroky. Ještě navíc se publicisticky angažoval proti zemi, jejímž názvem napsal svá raná díla, proti Francii. A od roku 1776 pracoval na díle, které mu mělo vynést triumf i nad časem.

Na Gibbonově psacím stolku pomalu a jistě vzniká dílo nazvané Úpadek a pád římské říše (The Decline & Fall of the Roman Empire). Monumentální obraz, který zachází až do konce byzantské říše a vybíhá ještě dál za ní. Pozitivisticky laděným historikům se zdá makovicí takový a frázemi makový. Ne příliš adresně přesný. Tam i tuhle zas nedotažený. A v tomhle bodě expertízy není zas dostatečně ověřený. Skutečností zůstává, že Gibbon nechtěl psát „čistou“ historiografii, ale historickou četbu po nedělním rozjímání v klidu domácího obědvání. Přesnou. Opřenou o fakta, co kdy kde, ale atraktivně přístupnou čtenáři s běžným tehdy klasickým a historickým přehledem. (Buď pohříchu a výtce vytýkáno hardcore harcovnicemi, že v tomto ohledu stálo 18. století vysoce nad sklonkem přetechnizovaného a crazy úleťácky i ulejvácky pragmatického 21. století a sama tato skutečnost vzbuzuje otázku, zda pouhý posun po časové ose a pokrok jsou vyjádření totožná či alespoň v něčem příbuzná?) Tedy Gibbon byl historickým spisovatelem velkého ražení. A pouze jako historický spisovatel si mohl troufat i na koncepční syntézu římských a byzantských dějin. Prozíravě neuznával takzvané syntézy „poslepované“ z řady analytických monografií. Dovedl své postavy netoliko popsat. Dokázal je emotivně procítit. A samozřejmě, přítomnost citu jako prvku charakterizačního, ale i zobecňujícího, vadí jistému typu takzvaných „čistých“ historiků, ale sotva kdy je na škodu čtenáři. Mohli byste se vsadit, že naše znalosti dějin Říma rapidně narůstaly od časů Gibbonových taháků. Zasloužila se o to historická kritika, filologie, nauka o nápisech, v neposlední řadě archeologie, ale i obory jako paleobotanika, chemie a další. Ovšem tím, že víme, než znal Gibbon, není zdaleka řečeno, že jsme dovedli dát nového a koncepčně rozloženého ducha svatého do našeho spektra poznání. Spíš naopak. Někdy se zdá, jako by vědci zapadali do houští převýšených detailů, nedokázali rozlišit zrno od plev, podstatné od druhořadého, všechny znalosti nosili v jednom ranku tak dlouho, až se jim setřásly a pomíchaly.

To v žádném případě není obhajoba nevědomosti proti vědění, jen zamyšlení nad PODIVNÝM a těžko vysvětlitelným rozporem, že Gibbon žije už více než dvě století před očima veřejnosti a stěžejní podíl mnohem odbornějších prací si přečte úzce vyprofilovaný okruh zodpovědných specialistů, kteří zajedno prohlásí, že autor by se měl zabývat něčím méně odpovědným, třeba řídit jadernou elektrárnu Temelín, a neplést se do věcí složitých jako je vazba Prokopia z Kaisarie k vojevůdci typu Belisara.

Abychom učinili spravedlnosti velké finále, podotkněme, že v práci s prameny si Gibbon počínal přinejlepším mazácky uvolněně. Pracoval jen na základě vydaných pramenů. Středověké opisy nečetl, protože neuměl číst středověké rukopisy. Neznal systém latinských zkratek. A s tím je spojena další otázka, proč Gibbon začíná až obdobím, kdy je ohrožena sama existence římského impéria? Odpověď je opět nasnadě. Sama doba, okamžiky, kdy Gibbon pociťoval, jak se zachvívá britská koloniální říše, nutila zamýšlet se a prostudovat momentální systém, mechanismus zániků kolosálních impérií do kopřiv. Původním záměrem autorovým bylo popsat římské kapitoly od počátku dějin po dobu Augustovu. Úvodní svazek byl rozkouskován do třinácti kapitol a nakonec vzniklo dílo, které zahrnovalo sedmdesát jednu kapitolu v sedmi částech. O knize se pochvalně zmiňovali takoví duchové jako filozof David Hume, dějepisec Robertson a významný politik Walpole. A samo sebou, v konzervativních kruzích byl poprask, který jistily Gibbonovy názory na vznik a posilování křesťanské víry.

Nicméně už první tři svazky zajistily Gibbonovi popularitu. Stal se jedním z nejuznávanějších a nejautoritativnějších historiků své doby. V roce 1783 měl dost pojíždění po Anglii, politiky, mlh nad blaty, vařených ryb a skopového. I opustil rodnou Anglii a usadil se v Lausanne u svého známého a spoluautora Deyverduna, kde roku 1787 své dílo dovedl ke zdárnému happy endu. Vše, co přichází po Úpadku a pádu jsou zajímavé, ale přece jen paběrky. Píše o záhadném „Muži se železnou maskou“, oblíbeném námětu romanticky orientovaných filmů a libret… Pro změnu opět francouzsky. Mezi jeho pozdní práce se řadí Vzpomínky, vydané posmrtně roku 1796 lordem Sheffieldem. Napsal rodopis nevalného vojevůdce vévody z Brunswicku, který byl rozdrcen revolučními a tendenčními Francouzi u Valmy.

Konec klepe na dveře. Dne 1. října 1791 píše Gibbon svůj testament. Sepíše ho v Lausanne a pak se, pomalu a důmyslně, chystá podívat a přesídlit do Anglie. Vrací se roku 1792 a pak náhle 16. ledna roku 1793 vypouští z těla svého ducha v Londýně. Co zanechává, není pouze stručně řečeno pozoruhodné dílo, ale i giganticky pozoruhodná, atraktivní, ale tak řídce prošlapávaná cesta historického spisovatele tohoto speciálně vědeckého živlu, který dokáže faktům vynalézat a aranžovat dávku střídmé básnivosti.

pan Jiří Walker Procházka (☼   18. 8. 1959)

Právě jsem dnes 13.5.2011 náhodou prolítl několik webových stránek, bibliografií a životopisů mých milých následovníků, kteří podle Star Wars a Pána prstenů vytvořili gigantické knihy typu fan-fiction a poté zejména jejich literární plány dobýt svět. Fandím jim a jsem rád, že s těmito lidmi se nejen znám, ale že jim mohu i tykat – protože jsem sračka. Já vám tady žádný mý plány do budoucna nepředvedu, protože žádný fakt nemám. JFK 27 píšu 3 roky, Hvězdný honáky jsem psal čtyři a půl roku a 40 normostr. povídku Pevnost do Pevnosti jsem psal od ledna do července. Takže ne, tady u mě si jen potvrdíte to, co tvrdím 25 let: píšu pomalu a blbě... Jinak to fakt se mnou nelze.

A tady, o kus níž, je pár odstavců použitých ze stránky Dæmon, které použil můj webmaster, protože já o sobě místo životopisu a bibliografie tvrdím to, co stejně všichni vědí – JWP ,

Hemingway a Ken Bruen jsou bozi. (Chtěl jsem ještě uvést Chandlera, už jen proto, že za celý život napsal míň románů či knih než já, což mi přijde velice sympatické, ale nechtěl jsem se s touhle ikonou každýho „drsnýho“ začínajícího spisovatele jakkoliv spojovat.)

A tohle dole je teda o mně, co mi sem hodil webmaster, protože podrobně popisovat (se vzpomínky na mlejn, koně a krávy) jakkoli přiblblé vzpomínky, jak jsem v šesti letech opsal Vojnu a mír od jednoho ruskýho čubrlíka (to bylo v roce 1965), ve dvanácti jsem si udělal comics podle Nietzescheho Antikrista (duben až březen, včetně jarních prázdnin) v osmnácti letech dostal kutnohorskou Nebulu za první, kompletně opsaný Pán prstenů (už si fakt nepamatuji jméno toho užvaněného profesora, ale byl myslím z Polska nebo Británie, vím jen, že jsem to na psacím stroji přepisoval skoro rok, kurva práce), tak o tom psát nebudu, to si vygooglujte sami...

Mějte se a přeji na Vám, na těchto stránkách vjemový a pocitový zážitek s nejlepším autorem SFFHDCM (science-fiction, fantasy, horor, děsný věci, comixy a military) s JWP. 

Do české literatury SF a fantasy vstoupil již v osmdesátých letech minulého století. Svou tvorbou zasáhl do všech fantastických žánrů. Jeho první dva romány o Kenu Woodovi (Ken Wood a meč krále D'Sala - 1991, Ken Wood a perly královny Maub - 1992; pod pseudonymem George P. Walker) patří dodnes k pilířům české fantasy. Sbírkou nekonvečních povídek Tvůrci času (1991) se pro změnu zapsal do podvědomí čtenářů jako jeden z kyberpunkových autorů, kteří se významně věnovali – a dodnes příležitostně věnují – tomuto subžánru.

Další oblast, kterou se JWP rozhodl zpracovat po svém, je  výpravná galaktická space-opera, kterou vydal v podobě uzavřené trilogie pod názvem Hvězdní honáci (1996). Svou dosavadní povídkovou tvorbu a rozsáhlou novelu ze světa Transmise vydal v objemné sbírce Totální ztráta rozměru (2004).

Mezi jeho poslední práce patří například tři díly dobrodružné SF/F série AGENT JFK, jíž je duchovním otcem (JFK 02 – Není krve bez ohně, JFK 04 – Armády nesmrtelných a JFK 11 – Podhoubí smrti.) Do této série přispěl zatím poslední povídkou Příliš mnoho lilií (JFK – Svůj svět si musíme zasloužit, 2008).

Ve stejném roce, v dubnu 2008, vyšel redigovaný a rozšířený I. díl fantasy trilogie KEN WOOD s názvem Meč krále D'Sala,  v listopadu pak vyšel opět přepracovaný, a znatelně temnější II. díl,  KEN WOOD: Perly královny Maub.

JWP si vytvořil pro psaní svých příběhů svébytný „vizuální přístup“, který se odráží jak v jeho akčních scénách, tak i v budování atmosféry či v popisech postav a prostředí. Na základě postmodernistických hříček a pop-kulturních odkazů si pohrává se zažitými klišé jmenovaných žánrů, a nejen jich. Věčně hledá, občas nachází, občas naráží...

Se svými pracemi se účastnil velkolepě pojatých antologií Legendy české fantasy,  Pod kočičími hlavami či Imperium Bohemorum. Příští rok by mu měla ve sbírce Hvězdy české sci-fi vyjít další novela z cyberpunkového cyklu s názvem „Rudý soumrak – aneb Rox'n'Roll in Red." Poněkud samorostlý autor mimo jiné přispěl kontroverzním příběhem do SF série Mark Stone (Jablka z Beltamoru), podílel se na dnes již legendárních sbornících Rigor Mortis a Je dobré být mrtvý či na cyberpunkové antologii Punk Fiction. JWP dále publikoval v časopisech Pevnost, Ikarie nebo Fantazia.

Mimoto se podílel, kromě jiného jako autor většiny písňových textů, na vzniku libreta dětského muzikálu Malý princ podle Saint-Exupéryho knihy.

http://www.jwp-prochazka.cz/kdo-je-jwp

LUCIUS ANNÆUS SENECA

☼     4 roky před Kristem, CORDUBA            ۞      65 po Kristu, ŘÍM

„Byl to muž, který vynikl ušlechtilou laskavostí, jeho talent byl plný půvabu a odpovídal vkusu doby, čili pravý opak k zbloudilým prašivinám i k jedné zoufale troufalé nudě velkoměsta“.     Tacitus

*

Takto charakterizoval Senecu slavný římský historik zhruba půl století po jeho smrti. Kdybychom pozorně přelétli celé Senecovo dílo, skutečně nabudeme dojmu, že jeho větší část je až obdivuhodně jednotná názorově i stylisticky. A to jeho spisy zahrnují více vědních oborů, jsou v nich obsaženy nejrůznější žánry od odborných po beletristické a zabývají se širokou škálou otázek. Ať však Seneca hloubá nad pravým smyslem života a snaží se odhalit skutečné životní hodnoty, nebo když přemýšlí, v čem spočívá štěstí, v čem tkví podstata přátelství a lásky, nezprofanované hodnoty dneška, jaký má být vztah člověka k jiným lidem, ať si klade otázky, jakou cenu má poznání, zda si člověk dokáže svůj život utvářet sám nebo je podmiňován sebehůř trapným okolím či nevyzpytatelným osudem, co je smrt a jak se vyrovnat s její nevyhnutelností nebo dokonce uvažuje o podstatě světa, vždy je pro něj východiskem při hledání odpovědí tentýž filozofický klíč – stoicismus. Odtud pramení zřetelně patrná jednotnost Senecova filozofického díla, tím výraznější, o co rušnější a rozporuplnější se jevily být jeho osudy. Vyvstává před námi otázka, proč právě on, úspěšný právník a podnikatel, proslulý řečník, vychovatel císaře a jeden z nejbohatších Římanů své doby, hlásá tak vehementně zásady skromnosti, pohrdání pomíjivým bohatstvím, proč vyzdvihuje na piedestal neúplatnost, pevnost v rozhodování, statečnost a spravedlnost. Podle toho, co víme o době, v níž žil, musel se právě s těmito problémy nejen střetávat, ale jistě i nejednou tyto mravní zásady porušovat. Odpověď na rozpor mezi Senecovými názory publikovanými v literárních dílech a životní praxí najdeme nejspíše v politickém a společenském klimatu císařského Říma první poloviny prvního století po Kristově slabosti pro trpící občany.

Přibližně čtvrt století před Senecovým narozením skončilo definitivně období římské republiky a spolu s tím postupně zanikal i mravní kodex klasického republikánského Říma. Přestože se první z panovníků Augustus snažil zachovat zdání starých mravů, podstata jeho nového politického systému už byla jiná a směřovala jasně k absolutismu. Výrazně se tato tendence projevila už v době panování Augustova nástupce Tiberia (14–37) a zejména dalších členů julsko–klaudijské dynastie – Caliguly (37–41) a Nerona (54–68). Jen třináct let Claudiovy vlády (41–54) mělo klidnější ráz než období krutovládců Caliguly a Nerona. Tím spíše nás zaráží spisek dochovaný pod Senecovým jménem, v němž se líčí, jak byl Claudius po smrti vyhnán z nebe do podsvětí. Je to zábavná, ovšem zároveň nesmírně jedovatá a místy až zlá odrůda satiry na mrtvého cézara, který byl svými vrstevníky zpravidla považován za slabocha (často své dobré úmysly nedokázal prosadit proti intrikám dvora a svých krys, manželek). Vedle této satiry vyšly ze Senecova pera i tři oslavné řeči na Claudia, které sepsal na Neronův příkaz. Seneca se vzdálil svým filozofickým proklamacím natolik, že klasičtí filologové o Senecově autorství satirického spisku pochybují. Jistotu nemáme, i Seneca mohl být pravým synem své doby, kdy se cézarové obklopovali desítkami nohsledů a donašečů drbů. Malé podezření nebo jen křivule v nařčení stačily, aby byl člověk poslán – v lepším případě – do vyhnanství nebo aby mu byl doručen list s cézarovým pokynem k sebevraždě, skoč z okna, to ti povídám. S nejistotou a útiskem se lidé vyrovnávali hlavně zoufalou snahou zapomenout, žít ze dne na den, nemyslet na to, že třeba už zítra hrozí konečná. Široké vrstvy občanů si začaly tím více libovat v krvavých hrách v cirku, gladiátorských zápasech, velkolepých podívaných a nemravných divadelních představeních. Zámožní Římané vystupňovali svůj přepych až k nesmyslnosti, pořádaly se luxusní a bouřlivé slavnosti, které byly triumfem obžerství, nestoudnosti… Římská společnost začala rychle uvadat a do umění i politiky se dostali obyvatelé z provincií.

Ve městě Cordubě, jednom z center provincie Hispánie, vyučoval řečnickému řemeslu v umění Lucius Annæus Seneca, zvaný později rétor nebo pater (to jest otec) pro rozlišení od svého syna označovaného jako philosophus. Seneca otec žil přibližně v letech 55 před Kristem – 39 po Kristu a patřil k vážené a bohaté šlechtě, takzvaným jezdcům. Působil mimo jiné i v Římě, kde poznal řadu současných řečníků a zachoval o nich svědectví ve spisech Suasoriæ a Controversiæ, ve kterých skvěle charakterizoval jednotlivé řečníky a postihl veřejný, zejména literární život Říma. Bedlivě dohlížel na vzdělání svých synů, z nichž prostřední ho slávou zastínil. Narodil se v Cordubě asi řekněme, že roku 4 před Kristem, tedy ještě za vlády Augustovy. Mládí prožil poklidně, studoval, jak bylo tehdy typické, řečnictví a práva. Matka Helvia ho podněcovala ke studiu filozofie, z níž ho zajímal stoicismus; i když se blíže seznámil i s dalšími filozofickými směry – epikureismem, pythagoreismem a platonismem a dokázal si z nich jisté prvky osvojit, době a zřejmě i jeho povaze byly myšlenky stoicismu nejlákavější. Po studiích v Římě Seneca vzhledem k nestálému zdraví pobyl nějaký čas u své tety, manželky vysoce postaveného římského úředníka v Egyptě. Díky svým schopnostem a v neposlední řadě i vlivu tetičky úspěšně nastoupil v Římě úřednickou dráhu. Začal nejnižším úřednickým místem, kvesturou; dosáhl jí asi v sedmadvaceti letech, tedy ještě za vlády cézara Tiberia, a do Tiberiovy smrti pravděpodobně stihl přijetí do senátu.

Nový císař Caligula zpočátku vládl v souladu se senátem, ale zanedlouho u něj převážily jeho tyranské sklony, krutost, mravní debilní nepřipravenost a bezuzdná samolibost, jako u kreténů a slepiček. Na tu doplatil málem životem Seneca, protože se výrazně osvědčil na foru jako řečník a Caligulova závist nesnesla, aby byl někdo v čemkoliv ceněn víc než on. Před smrtí zachránili Senecu přátelé jen tím, že se jim podařilo přesvědčit cézara, že je Seneca na smrt nemocný, a že stejně brzy zdechne. (Smrt však daleko dříve odměnila zpupnost Caligulovu; roku 41 proti němu bylo zosnováno spiknutí a cézar byl zavražděn.) Seneca prožíval těžké životní období, nedlouho předtím ztratil manželku a syna, vzápětí, roku 39, mu umřel táta. Claudiova vláda mu ulehčení nepřinesla. Třetí císařova manželka Messalina vymyslela proti Senecovi jakési obvinění z cizoložství s Livillou, sestrou zavražděného Caliguly. Na zásah Claudia sice Seneca podruhé o vlásek unikl konečnému verdiktu, ale cézar se přece jen neodvážil postavit manželce natolik, aby nedosáhla aspoň Senecova vyhnanství. Filozof se musel vzdálit až na necivilizovanou Korsiku, kde prožil osm let osamocení. Ve srovnání s bouřlivým životem v Římě se na Korsice cítil jako na konci světa a v nelehké situaci se obrátil ke stoické filozofii a hledal v ní útěchu a duševní vyrovnanost.

Jednou z tezí stoické filozofie je totiž vypořádat se klidně s jakoukoliv nepříjemnou a tvrdou skutečností. Stoicismus od svých stoupenců žádá v takové situaci bravurnost, osobní statečnost a naprostou duševní vyrovnanost à la dobrý voják Švejk Josef. Připojíme-li k těmto rysům stoické filozofie ještě požadavek na plnění soukromých závazků a povinností vůči společnosti, pochopíme, proč měl tento filozofický směr v antickém Římě tak dlouholetou tradici, proč tu zapustil tak pevné kořeny. Do jisté míry se shodoval se starořímským ideálem občana, cézarská doba z něj čerpala odolnost vůči ranám osudu. Trvalá nejistota, komu právě zvoní hrana, která postihla zejména rodovou šlechtu, prakticky zbavenou politického vlivu a vydanou na milost a nemilost cézarské moci, se s tímto filozofickým systémem zdolávala snadněji, jak je to patrné právě ze životního příběhu Senecova. Místo do vášnivých soudních sporů na foru soustředil své síly do literární činnosti. Na Korsice napsal mimo jiné pojednání o geografii ostrova, spisek o jeho obyvatelích a samozřejmě odtud často posílal své matce a příteli Polybiovi dopisy, které pro svou filozofickou a stylistickou hodnotu rovněž patří do jeho literárního odkazu.

Messalina zemřela v roce 48, přesněji řečeno, Claudius jí dal setnout hlavu, když jednou za jeho nepřítomnosti v Římě uzavřela sňatek s mladým senátorem. Claudiovou spoluvladařkou se stala jeho čtvrtá manželka Agrippina Mladší a ta povolala Senecu zpět do Říma, aby mu svěřila výchovu svého syna z prvního manželství, kterého Claudius na její nátlak adoptoval a zajistil mu tak nástupnictví po sobě na cézarský trůn. Pohybovat se trvale na cézarském dvoře byla hra s pekelně nebezpečnou hořlavinou. Neproniknutelná síť intrik se vznášela nad římským panovnickým domem a pohltila každého, kdo buď do nich příliš viděl, nebo se znelíbil Agrippině pipině. Jedenáctiletý následník trůnu Nero se zatím do dvorních intrik nemíchal, ale vychovateli Senecovi dalo velmi zabrat jen usměrnění jeho těžce zvládnutelné povahy a vštípit mu hlubší morální zásady. V prostředí, které chlapce obklopovalo, se tomu ani nelze divit. Záhy se však objevily první varovné signály, svědčící o tom, že v krutosti a zvrhlosti Nero předčí i K.O. tajfúnovitého Caligulu. Přesto po Claudiově smrti roku 54 dosedl na cézarský trůn a jen v prvních pěti letech se Senecovi dařilo alespoň mírnit Neronovo rozhodování. Záhy se ovšem cézar vymkl z ruky jak svému vychovatelovi, tak i veliteli cézarské tělesné stráže Sextu Afrainovi Burrovi a naplno propukla jeho jedem jištěná hrůzovláda, zahájená příkazem k zneškodnění matky Agrippiny. Senecova role u dvora byla den ode dne nebezpečnější, a když zemřel jeho spojenec Burrus, rozhodl se Seneca odejít do ústraní a věnovat se výhradně literární činnosti.

Pod Senecovým jménem se dodnes zachovalo deset divadelních her, určených ovšem k četbě a méně už k provozování na place jeviště. Volil tradiční mytologické náměty. Šílíc Hercules, Trojanky, Feiničanky, Médea, Agamemnon, Faidra, Oidipus a další. Tragédie jsou patetické, plné senzací a krutosti až až, až děsu. Měly značný vliv na středověké hry i na klasicistickou francouzskou dramatiku. Moderního čtenáře více oslovují Senecova filozofická díla, vycházející z předpokladu, že člověk nemůže měnit vnější okolnosti, ale je schopen ovládnout své city a svůj rozum, má-li jej dostatek, nebo dostatek silné vůle je rozhodující faktor generace X. Praktické rady, jak si počínat v životních krizích a jak vůbec dosáhnout duševní vyrovnanosti, jsou zajímavé a poučné i dnes, stačí jmenovat několik z jeho Rozprav – O stabilním neměnném nedebilním charakteru, O hněvu, O volném čase, O blaženém životě, O duševním klidu, O krátkosti života. Praktická filozofie je rovněž obsahem Senecova nejzralejšího díla, sto dvanácti Listů Luciliovi. Jak bylo v antické literatuře obvyklé, nejsou to dopisy určené soukromé osobě (i když Lucilius Iunior, tj. Mladší, je platnou historickou postavou, byl prokurátorem Sicílie), ale formou dopisů podaná filozofická pojednání. Jádrem je autorovo přesvědčování adresáta, aby se vzdal veřejné činnosti a věnoval se v soukromí filozofickému rozjímání. Seneca tady vlastně hovoří o sobě. Listy vznikly v posledních třech letech jeho života, po odchodu od cézarského dvora.

Doufal, že když nebude Neronovi denně na očích, zachrání si holý krk. Cézarových obětí přibývalo jako hub po dešti – na Neronův si vzal život i Senecův mladší bratr, neprávem nařčený ze spiknutí proti Neronovi, staršího bratra postihlo stejné obvinění a smrti se vyhnul jen zázrakem. Roku 65 i na Senecu padlo podezření, že se přidal k protineronovskému spiknutí, jemuž stál v čele senátor Piso. Jméno bývalého vychovatele a rádce se dostalo s mnoha dalšími na listinu odsouzených k smrti. Seneca obdržel od Nerona psaní s příkazem k sebevraždě. S klidem stoika cézarovo šílené přání do puntíku vyplnil.

THOMAS MANN

☼       6.6.1875      LÜBECK         ۞     12.8.1955  ZÜRICH

Heinrich Mann, starší bratr Thomase Manna a sám významný německý spisovatel, uvádí ve svých vzpomínkách kapitolu věnovanou bráchovi těmito slovy: „Když se odstěhoval do USA, prohlásil prostě a jasně: Německá kultura je tam, kde jsem já.“ Heinrich Mann pokračuje: „Aby si jednotlivec získal takovou nepochybnou vážnost, musí představovat více než jen sebe samotného: zemi a její tradici, ba ještě více, celou kulturu, nadnárodní vědomí podstatného člověka.“ Odpověď na otázku, jak dosáhlo tohoto univerzálního působení dílo, jež se nejdříve proslavilo ságou jedné rodiny, nám může poskytnout biografický výtah jako pater noster kvalita u Thomase Manna.

V náčrtku svého životopisu z roku 1936 píše Thomas Mann s úsměvem: „Narodil jsem se v neděli 6. června 1875 v pravé poledne ve dvanáct hodin. Mým rodným městem byl Lübeck (dodejme, že se jedná o starý hanzovní přístav na pobřeží Baltu). V dětství jsem byl rozmazlován a šťasten, že jsem zdráv. Se čtyřmi sourozenci jsem vyrůstal v elegantním městském domě… Zatímco otec, majitel kšeftu s obilím, byl vnukem a pravnukem lübeckých měšťanů, spatřila moje matka světlo světa v Rio de Jančáru jako dcerka německého plantážníka a portugalsko–kreolské Brazilky. Ta nejlepší krev v žilách, jakou si dovedete představit. Nešťastnější etapou mého mládí, ba snad života vůbec, bývaly čtyři týdny letních prázdnin, které jsem měl téměř každý rok vyhrazeny s rodinou v sousedících mořských lázních Travemünde.“

Tuto idylickou, bezstarostnou dobu měl malý Thomas o to raději, že unikal škole, ke které cítil nehynoucí odpor a taky vztek k pedantskému zacházení s malými dětmi. Snažil se vzdorovat její disciplíně, protože toužil po volném čase ke čtení a snění a ke sladké zahálce.

Úsměvná mladická idyla však byla pouhým povrchem kryjícím tísnivý tlak vlastní famílie i společenské vrstvy, k níž Mannovi náleželi do počtu. Všichni považovali Thomase za neúspěšného flinka, od něhož nelze očekávat žádné překvápko. Otec, jenž skonal, když bylo Thomasovi šestnáct, ukládal v poslední vůli poručníkům svých dětí, aby je vedli k praktickému životu. „Pokud mohou, je třeba, aby se opřely sklonům mého nejstaršího syna (míněn je Heinrich Mann, o čtyři roky starší než Thomas) k takzvané literární aktivitě. Můj druhý syn je přístupný klidným domluvám, má dobrou povahu a smíří se s praktickým povoláním.“ Matka, od níž si Thomas do života přinesl vřelý vztah ke kvalitní hudbě a muzikální znalosti, kterými je prodchnuto jeho dílo skrz naskrz, napsala – o léta později, už po velkém úspěchu Buddenbrooků – rodinnému příteli: „Zvláštní, jak jsem horlila a stála proti Tommyho pokusům! Velká zklamání z jeho školních studií mi musela zcela sebrat víru v jeho nepopiratelné nadání!“

PRVNÍ KRIZOVKA JE TU, VEZMĚTE SI FRŤÁNKA, BRAZILSKY SILNOU PODPORU

Nelze se divit, že Mann prožívá na samém začátku dospělosti hlubokou krizi mladého věku, první ze tří velkých krizí svého života, o to větší, že jde o celý jeho budoucí osud. Po otcově smrti a prodeji firmy se matka stěhuje se čtyřmi dětmi do Mnichova, jen Thomas zůstává v Lübecku, aby dodělal střední školu (jakžtakž se mu to daří). Když se k rodině připojí, je stále ještě pln nejasného očekávání. Pracuje půl roku jako úředník pojišťovny, pak s odůvodněním, že chce být novinářem, se dá zapsat na univerzitu a techniku, chodí na přednášky o filozofii, umění a literatuře, o národním hospodářství a vůbec hrubém národním produktu – a přitom píše krasopisně vjemy na papír. Uchytí se v redakci proslulého štiplavého satirického časopísku přesýpacího svůj všední Simplicissimus, tiskne první povídky, jimiž ihned upozorní na svůj neotřelý talent, posléze vyhoví pozvání bráchy Heinricha a stráví s ním téměř rok v Římě a v blízkém středisku Palestrině.

Navenek vedli oba bratři život mladých zahalečů, pilně však psali a Thomas, hltající tehdy ruskou a skandinávskou literaturu, začal po dlouhých předchozích studiích sepisovat sáhodlouhý román. První list původního rukopisu je datován „konec října 1897“, dokončeni byli „Buddenbrookové. Úpadek jedné normální rodiny“ v srpnu 1900.

Mann odmítl žádost nakladatele, který mu už před dvěma roky vydal svazek povídek Malý pan Friedemann, aby tlustopis ztenčil co do objemu a stravitelnosti. Nakladatel argumentoval, že se vzácně „najde plno lidí, kteří mají čas a dost koncentrace, aby do sebe pojali dílo takového rozsahu“. Nakonec však vyhověl autorovi a v říjnu 1901 román ve dvou svazcích vydal. V prvním roce se prodalo sotva tisíc exemplářů, potom však zájem rychle rostl a naráz docílili slávy. „Moje pošta nabyla na objemu, proudily mi peníze, do ilustrovaných časopisů pronikla moje fotografie, sto per popisovalo plod mé plaché samoty, svět mne objímal v pochvalách a blahopřáních.“

V románové kronice, jež se stala hotovou biblí německých čtenářů a do nástupu nemocného Hitlera se dočkala celkového nákladu milión sto tisíc výtisků, líčí autor (v jednotlivostech připomínajících historii jeho vlastní rodiny) rozpad a rozklad patricijské lübecké rodiny v letech 1835–1877. Vypravěčská linie postupné ztráty zdraví, životnosti, měšťanského životního stylu a hospodářské jistoty odpovídá souběžné linii rostoucí psychické a morální svízelnosti, nervozity a životní prohry v neduhu tom i tom, nemoci a smyslu pro umění. Poklidně, široce, zato pronikavě analyzuje autor život svých postav jako nevyhnutelný osud ubohých, nevinných, často směšných obětí absurdit. V celé světové literatuře před první světovou válkou je málo děl, která lze co do umělecké formy srovnat s tímto elegickým a energickým eposem měšťanského úpadku na smetiště dějin.

Když se v roce 1905 Thomas Mann oženil s dcerou mnichovského univerzitního profesora Katharinou Pringsheimovou, nalezl v ní prvotřídní družku na celý život. Vedl navenek život zámožného a šťastného požitkáře umění. Rodina se rozrůstala (v roce 1905 se narodila dcera Erika, o rok později syn Klaus, 1909 syn Golo, 1910 Monika, 1918 Elisabeth, 1919 Michæl), ale také z Mannovy pracovny vycházela nová a nová díla – povídky, novely, romány. Už v roce 1903 vydal další variantu svého trvalého tématu, vztahu umělce a umění k životu, novelu Tonio Kröger, „dílo mému srdci nejbližší,“ jak prohlašoval ještě v roce 1930. Spolu s dalšími pěti novelami vyšla ve svazku s názvem Tristian. Následoval dramatický esej z renesanční metropole Firenze Fiorenza (1906), očekávaný druhý román Královská výsost (1908) a povídka Smrt v Benátkách (1912, zfilmovaná roku 1970 Luchinem Viscontim; v roce 1964 byl zfilmován i Tonio Kröger, v roce 1954 Královská výsost, Buddenbrookovi dokonce dvakrát, v letech 1923 a 1959).

V Královské výsosti, „pokusu o veselohru formou napínavého románu“, jde o problém, „zda je možná syntéza osamělosti a pospolitosti, smíření aristokraticky melancholického vědomí a nových požadavků, jenž už tenkrát mohly být vyjádřeny formulkou „demokracie“. V postavě spisovatele Gustava Aschenbacha ze Smrti v Benátkách (nese i rysy Gustava Mahlera) splývají láska a utrpení UTRPENÍ v podivuhodnou podobiznu umělce na pozadí melancholického průmyslového města duchů.

KONEC JEDNÉ EPOCHY

Druhá životní krize Thomase Manna se dostavila ke konci první světové války. Politická závrať, kterou pro Německo, zejména však pro Mnichov, kde Mann s rodinou žil, přinesla vojenská porážka a po ní listopadová revoluce, republika rad jako jsou závodní rady republikové, nikoli závadné rady republikové, kontrarevoluce, totální znehodnocení marky a fašistický puč v roce 1923, zasáhly i Manna. Konzervativní stanovisko, v němž se ztotožnil s válečnými cíli vilémovského Německa, odůvodnil Mann v obsáhlém eseji Úvahy nepolitického člověka (1918). Psal jej vlastně celou válku, takže když kniha vyšla, názory v ní vyjádřené už z části překonal a mohl je charakterizovat jako „poslední, velký a ne bez odvahy vedený ústupový zápas romantického měšťáctví před „novým“.“

Ke krizi názorové přistoupily nesnáze finančního rázu. Totální inflace znehodnotila jeho úspory, honoráře za dřívější knihy byly nejen devalvovány, ale i méně časté. Základem příjmů byly honoráře za příspěvky do amerického magazínu, vyplácené v dolarech. Nastala i tvůrčí vyčerpanost. V módní vlně expresionismu byl Thomas Mann naráz „nemoderní“, navíc, jak se zdálo, ztratil jistotu vůči vlastní tvorbě. Co měl vytvářet? Jaký obsah mělo dostávat jeho dílo? Na začátku války se zabýval dvěma projekty: humorně zaměřenými „zápisky hochštaplera Felixe Krulla“, duchaplně rozvernou variací dávného tématu pochybné existence umělce jako člověka, a novelkou, jejíž děj se odehrával ve švýcarském horském sanatoriu pro souchotináře. Nakonec se rozhodl pro námět třetí a napsal povídku Pán a pes, která patří k jeho nejrozkošnějším historkám. Odsunuté rozhodnutí se však muselo uskutečnit, a proto už na podzim 1924 vyšel co do významu i rozsahu druhý Mannův román Kouzelný vrch. Aniž s tím autor počítal, odpovídal román natolik pocitům, duchu a potřebám doby, že se přes svých 1200 stran stal okamžitě úspěšným. Byl přeložen s radostí do pěti jazyků a během následujících čtyř let dosáhl jen v němčině zatraceně skvělého nákladu 100 000 výtisků svědčících o pomatené době (tedy v převládající pomatené zlobě 20. století, bohužel).

Tématem románu je nejen překonání rysu „němectví“, jímž je poníženost před smrtí a bolestí (tento rys dá autor překonat hrdinovi, mladému Hansi Castorpovi, po několikaletém pobytu v sanatoriu také s pomocí humorně sympatického humanisty a racionalisty Settembriniho), je jím i „konec měšťanské epochy“, ironické zúčtování s parazitní existencí k smrti odsouzené společnosti doby před rokem 1914.

Vrcholu slávy dosahuje Thomas Mann v období výmarské republiky v roce 1929, kdy je mu udělena Nobelova cena za literaturu. Dostává ji výslovně za Buddenbrooky – což je někdy chápáno jako nepřímá výtka za tvorbu představovanou Kouzelným vrchem. Neboť tím se Mann vlastně odřekl měšťáckého světa, jak ostatně svědčí i to, že stále častěji vystupoval veřejně jako politický stoupenec. Své projevy k občanům shrnul do svazku Požadavek dne, který vydal v roce 1930, v témže roce, kdy vyšla i jeho novela Mario a kouzelník. V postavě telepata a hypnotizéra, směsi šarlatána a vědce, nezapomenutelně portrétoval fašistického demagoga (proto se v Mussoliniho Itálii muselo ocitnout toto troufalé dílo ihned na indexu).

V BOJI ZA POKROK A SVOBODU NACHÁZEL TO HLEDANÉ PŘÍKLADNÉ ÚSILÍ

Náhoda zavedla Thomase Manna několik dnů po Hitlerově nástupu k moci na přednáškové turné o Richardu Wagnerovi do Amsterdamu, Bruselu a Paříže. Aniž by vůbec tušil, že se do Německa už natrvalo nikdy nevrátí a že je uvidí až po šestnácti dlouhých letech, Mann i s rozumnou manželkou se po přednáškách nejprve uchýlil do Švýcarska. Ocitl se ve třetí vážné krizi svého života, krizi národního cítění. Sociálně už zatočil s měšťáctvem; nyní musel zatočit s tím, co bylo nemocné v německém národě a jeho dějinách. „Jsem příliš dobrý Němec, příliš těsně svázaný s kulturní tradicí a jazykem své země, než aby myšlenka dlouholetého nebo i doživotního exilu pro mne neměla závažný, osudový význam.“ Nicméně chtěl aspoň svému dílu zachovat funkční kontakt s realitou u jeho německých čtenářů, zdržoval se tedy nejdříve výrazně protinacistických projevů (i když byli jeho bratr Heinrich, syn Klaus a dcera Erika jako jedni z prvních zbaveni nacisty občanství). Vývoj událostí v Německu ho však přiměl k jasnému rozhodnutí a pak se už bez váhání veřejně a nekompromisně vyslovil proti nacismu a vůbec brutálnímu zvěrstvu. Dřív než jeho a manželku zbavili občanství (a zajistili jejich majetek), přísahal na československém konzulátě v Curychu 19. listopadu 1936 věrnost ČSR jako její občan obdařený vysokým charakterem a vysokým IQ a vysoce dobrotivou fantazií. (Domovskou příslušnost, předpoklad k udělení občanství, mu zprostředkovali čeští přátelé v Proseči u Skutče, za což jim Mann v lednu 1937 osobně s upřímnou radostí poděkoval.) Od roku 1937 se na Gœbbelsův příkaz nesmělo jméno Thomase Manna vůbec vyskytnout v německém tisku. Poslední knihou, která Mannovi vyšla v Německu, byl v roce 1935 svazek esejů o velkých umělcích znamenajících kvalitu UTRPENÍ A VELIKOST MISTRŮ.

Až do září 1938 pobýval Mann ve Švýcarsku, pak odjel do Spojených států. V roce 1944 se stal regulérním „good–hearted American“ občanem. Do Evropy se natrvalo vrátil v prosinci 1952, usadil se opět ve Švýcarsku u některého z malebných jezer, jimiž je tato nádherná země obdařená, a tam o tři roky později, 12. srpna 1955, zemřel na ateriosklerózu. Na copak asi zemřu já a bude to třeba také den 12. srpnový? To bych si tedy přál.

Po roce 1936 burcoval bojovný humanista Thomas Mann proti nacismu. Jeho odpověď děkanovi filozofické fakulty univerzity v Bonnu na sdělení, že byl zbaven čestného doktorátu (1937), soubor varovných statí Pozor, Evropo (1938), měsíční rozhlasové projevy v BBC (knižně jako Němečtí posluchači! 25 rozhlasových projevů do Německa kompletně 1942) stejně jako po válce jeho jednoznačná vystoupení proti počínající studené válce zle si počínající prokázaly hluboké demokratické přesvědčení tohoto velikána německé kultury. Nedovedl si představit budoucnost bez „komunistického blbství“ a jeho stať o antibolševismu jako „základním bláznovství našeho století“ (1946) je bláhovou utopickou iluzí. A proto dosti trvalejší význam mají Mannova slovesná díla vzniklá v tomto období. Na počátku stojí rozsahem i poselstvím mohutná zbožná tetralogie Josef a bratři jeho (Příběhy Jákobovy, 1933, Mladý Josef, 1934, Josef v Egyptě, 1936, Josef živitel, 1943), na níž pracoval od roku 1926. V roce 1939 vydal gœthovský román Lota ve Výmaru, v roce 1947 vychází jako svého druhu vyvrcholení Mannovy umělecké cesty román Doktor Faustus („nejnešetrnější, také v autobiografickém smyslu NEJRADIKÁLNĚJŠÍ kniha mistrova“, říká poťouchlá socialistická kritika). V roce 1951 publikuje Mann středověký příběh oidipovského charakteru Vyvolený a konečně rok před smrtí vydává ještě (v definitivním třetím znění, když prvotní vyšlo 1922, druhé rozšířené 1938) svůj jediný humoristický román, část zamýšleného většího celku, Zpověď hochštaplera Felixe Krulla.

Thomas Mann, největší německý romanopisec 20. století, překročil svým dílem hranice své doby a společnosti. Byl to německý bourák jako Ferdinand Porsche bez Volkswagenů. Hloubkou a rozsahem tohoto díla byl mnohem více než zrcadlem této epochy – spoluvytvářel JEJÍ NADĚJE A BOUŘLIVÉ PERSPEKTIVY.

HEINRICH MANN

☼    27.3.1871     LŰBECK          ۞    12.3.1950   SANTA MONICA, CALIFORNIE, USA

Jedinečnou a patrně neopakovatelnou shodou okolností vystoupí na samotný vrchol písemnictví společně dva brášci, narození čtyři sezóny po sobě. Dva výhonky, jimiž historie starého měšťanského a rejdařského alœ důvěra končí ve své dosavadní podobě a jimiž a po nichž na sebe nabere už jinou podobu, obrácena k humanistickému vzdělanectví. Tak převrátí Heinrich (narozen 1871 v Lübecku) a jeho mladší, a možná proslulejší velký bratr Thomas (narozen 1875 rovněž v tom samém podhoubí), dějiny rodu senátorů, loďařů, vážných i vážených měšťanů důstojného a svobodného hansovního města. Možná, že to bylo právě ono neopakovatelné ovzduší přímořských měst, svázaných starými nitkami více se širokánským světem než s mateřskou zemí, občanská volnost a disciplina jiná než dusná, kterou si jeho obyvatelé pochopitelně po staletí bedlivě hlídali, pracně budovali a s jistou do sebe obrácenou a zarytou úporností v kritických dobách hájili, co utvářela rámcově vnitřní svět bratří Mannů. Ostatně, kdo by chtěl poznat jeho nejhlubší zákonitosti, jeho tvar a řád, prvky formotvorné a společensky podmiňující, nechť se začte do dvoudílného románu Thomase Manna Buddenbroockové. A ledacos k portrétu prostého prostředí, které obklopovalo a formovalo sourozence Mannovy, lze i rozpoznat z postavy Jana Castorpa v románu Thomase Manna Kouzelný vrch.

Na prostředí, z něhož vzešli jako vítězové, reagovali bratři Mannové ve svém díle rozdílným způsobem. Různými přístupy stylovými i formálními. A psát jakousi srovnávací „mannologii“, bylo by nejen na místě urážlivá troufalost, ale především nanicovatá zbytečnost. Byl by to přízrak neporozumění samotnému niternému světu literatury, vždyť ozdoba internet je jen chudou příbuznou. Bratrský příbuzenský svazek, který Thomase a Heinricha Manna pojil, toť záležitost veskrze bulvární, blesková, aha výraz aha oné náhody, o které Thomas Mann ve zralém věku napíše, že si „ráda počíná s hravou vynalézavostí kompoziční“. Zde je její vskutku povedený žertík: darovat z jednoho měšťanského teplého a ne příliš už životního hnízda dva geniální mozky světu. Tím podobnost začíná. Tím však také přestává.

My máme co dělat se dvěma spisovateli Heinrichem Mannem a Thomasem Mannem, z nichž tvorba nejprve jmenovaného je právě předmětem našeho dnešního zájmu.

OBJEVUJ TEN OBJEV, NAMNOZE JEN NEOBJEVNÝ VIEWEGHU MIKI MÍŠO UCHO…

Jistý literární kritik a germanista, jehož jméno je tak dávno zasypáno prachem, napíše v padesátých letech 20. století, že prvotina Heinricha Manna, román nazvaný V jedné famílii, který spatřil světlo světa roku 1893, byl „plně poplatný buržoaznímu konzervatismu“. Věta pochází z doby, kdy se některé potvory cítily nezbytně nutkáni „cejchovat“ historické osobnosti a literární tvůrce, jako známkuje Jan Tříska v obecné škole malé žáky. I vycházelo jim, že ten neuměl a onen nedosáhl, prostě, setrváme-li v okamžiku u školní hantýrky, pak směle můžeme napsat, že se dějiny hemží „individui jako jsou trojkaři a dostateční čtyřkaři“. Bylo to nepochopení dějin, jejich zákonitostí, jejich hlubinných objektivních proudů, tak zřejmé, že nemohlo nevyzývat odpor ve své době a výsměch v letech pozdějších. Ovšem platí-li orientální moudrost, která praví, že staré hříchy vrhají dlouhé stíny, musíme podtrhnout, že tento přístup, toto pojetí osobnosti v historickém časoprostoru a společenskoekonomických souvislostech s navršenou DPH přetrvává leckdy do dneška.

Tedy, abychom věci uvedli bez příkras a bez přetvářky Benátského reje. Měl-li se onen kritik a germanista čemu podivovat, pak tedy tomu, že dvaadvacetiletý mladíček, podle měřítka oněch dob, mládeneček s mlékem na bradě a stvoření měšťanskému světu až hanba nevyzrálé, dokázal s přehledem bravurně napsat román, kompozičně skvěle vystavený, schopný bavit, aby byl vytištěn, a aby ho tehdejší kritika zařadila po bok dílům autorů dvoj až trojnásob starším, než píšící synáček ze senátorské a rejdařské velevážené rodiny. Čtyři roky trvá, než vydá Heinrich Mann svůj další opus, tentokrát svazek novel. Opět platí jediné: brilantně komponovaná série.

Heinrichu Mannovi je dvacet devět let, když nastoupí dvacáté století se vší parádou. A v roce 1900 spatří světlo světa jeho román nazvaný V Šlarafii. Malost, podlé kšeftíčky organizovaného kartelu a ještě podlejší intriky berlínského literárního a obchodního světa, jeho „elity“, jsou tu vylíčeny z výšky svrchované humánní morálky homo sapiens sapiens. S veličenstvím klídkem a skřípajícím humorem na patře. Román V Šlarafii neznamená jen křest zralostí, což v literatuře je rovnocenné výrazu originalita či svébytnost pro jeho otce myšlenky, Heinricha Manna, ale v německé literatuře jím odbila nová hodina: čas nemilosrdné společenské kritiky, zásada je jasná, k horké kaši se přistupuje důrazně a srdečně, herzlich aber hart. Éra pohrdání a hlavně analýzy služebné dušičky měšťákovy, epocha vzdoru mravního, a proto pochopitelně i sociálního. A ještě něco, dlužno dodat, páč samo slovo „šlarafie“ se stane podstatným jménem pro louskající sovy knih. Na určitý čas vejde do literárního a literárně kritického slovníku. Tady by se chtělo připomenout čtenářům esejů a kritik Šaldových, že jeho výrazy „česká literární šlarafie“, nebo „naše novinářská a literátská šlarafie“, vzaly svůj počátek právě z románu Heinricha Manna.

Šlarafií se konstituuje Mannův tvůrčí typ: analytik, muž a tvůrce, který plně začíná ovládat zbraň silných, tedy ironii jako svůj přepych oslňující u dámského publika, kterážto zároveň nevylučuje, toť omyl slaboduchů nebo cyniků, což je v podstatě totéž, ani soucit, ani hluboké pochopení pro lidské slabosti a strázně kázně, zato však nemilosrdně škrtá vše falešné, cukrkandlové menu, pokřivené čáry přes rozpočet.

V uměleckém díle, hledíme-li na ně v okamžiku, kdy se s konečnou platností uzavřelo, shledáváme cosi podobného dobře vystavěné hudební extázi skladbičky pro získání pozornosti stejně jako pro tanec: po vypětí, po bouři kontrapunktů přichází zklidnění, úlevná chvilka harmonie, která může zaznít banálně jak The Simpsons, ale ten, kdo dokáže naslouchat, či v našem případě chápat a pozorovat celek, pochopí nejen její nutnost, její zákonitost, uvidí ji jako conditio sine qua non, nezbytnou podmínku tvorby, ale dokáže si ji i vychutnat stereo. V Mannově díle takový okamžik nastává v prvních letech 20. století. Píše, jeho tvůrčí plodnost je až zarážející, rychle za sebou složitý a opět velmi důmyslně komponovaný román Bohyně a do mnichovské provinciálnosti s jódlovaným prvkem na denním pořádku přesunutou variaci na téma V Šlarafii, nazvanou Honba za láskou, lov to love, baby.

Rok 1905 znamená v tvůrčí cestě Heinricha Manna jeden z oněch okamžiků, které tvůrce již nikdy neodmítne obejít, jež se stanou jeho bytostnou součástí; toť chvíle, kdy sebeobjevování, ta naprostá podmínka tvorby, ono katexochen, bez něhož není a nemůže být ani řeč o umění jako o svrchované záležitosti osobnostní, zákonitě promíchané jako žloutek s těstem s objektivními strukturami sociálními a společenskoekonomickými, vždyť život nám udávají prachy jako karty, nikoli naopak v pokeru za účasti Jokeru, dostoupí jednoho ze svých vrcholů. V onom roce, který bouří Evropou demonstracemi, požadavky osmihodinové pracovní šichty, všeobecném, rovném a tajném hlasovacím právu, rovnoprávnosti emancipovaných žen, jenž hřmí v dalekém tehdy a málo pochopitelném Rusku výstřely první ze tří revolucí, jež ohromí vzpourou posádek na obr obrněných křižnících Očakov a Potěmkin, ve stejném roce vychází Mannův román Profesor Neřád (Professor Unrat). Tragikomický příběh filistrovsky zkostnatělého gymnaziálního profesora, který se zamiluje do fúrie kabaretní hvězdičky a lechtivé ženy. Měšťácká morálka tu náhle stojí ve své pravé podobě a hlavně pravé podstatě, neboť o ní jde, o ni se vede spor v každém uměleckém díle.

V literárním světě tak početné literatury jako je ta německá, zahřmí příběh profesora Neřáda jak výstřel z kanónu, bránící staré opevnění šlechty v Chebu.

A není to pouhá bouře ve sklenici literátské vody. Tento román ukazuje německé literatuře, kudy se má ubírat, třeba navzdory vládnoucím kruhům a převládajícím názorům. Ukazuje jí nonkonformismus jako politickou prapodstatu umění v třídně rozdělené civilizaci. Tento román, toť objev v pravém slova smyslu. A jeho autorovi je pouhých jedenatřicet let.

VLEKLÝ SPOR S ČASEM

Kdybychom hledali jediné, vše vystihující slovo, výraz, který by zplna shrnul vše, co se v díle Heinricha Manna ukrývá, co je on sám jako politický subjekt i objekt své doby, pak bychom patrně řekli: polemik. Neboť Mannovo dílo je neutuchající svár, věčná polemika s dobou, zvyklostmi, návyky, zlozvyky, předsudky, a tím i se sebou samým. Polemika ovšem také předurčuje celkovou vnitřní strukturu díla. Německý literární vědec H. Ihering napsal ve své monografii o Heinrichu Mannovi, že mezi ostatními velkými literaturami byla německá próza před Heinrichem Mannem až podivuhodně chudičká příbuzná na velko-rozsáhlé politické romány. Teprve dílo Heinricha Manna je Iheringovi průlomem do této málo potěšitelné tradice. Výrok Iheringův, i když s jeho celkovým hodnocením Mannova díla lze těžko dnes souhlasit, sotva kdy ostatně byla doba, kdy se s ním mohl čtenář plně ztotožnit, političností míří do černého moru nešvarů doby. A co víc, zahrnuje širší oblast, než do ní původně Ihering vkládal. Možno ho vztáhnout na celou oblast německy psaných literatur, čímž máme na mysli literaturu rakouskou, písemnictví německy hovořícího Švýcarska (tedy v podstatě Gottfrieda Kellera) a naposledy i v neposlední řadě, pražskou školu německých spisovatelů.

Heinrich Mann otevře cesty takovým autorům jako jsou Erich Maria Remarque. Kdyby nebylo děl, která se odvíjejí od Profesora Neřáda, sotva by Bernard Kellermann napsal svůj Devátý listopad a Tanec mrtvých, strašlivé obžaloby konce prašivin první světové války a rakouský lékař Döblin by nevytvořil svůj expresivní portrét Valdštejna a jeho doby.

Polemika má však i své záporné rysy: vede k jisté zběžnosti. Ne vždy tonus tvůrcův se může ustálit, vyvážit v optimu, neboť nutno odpovídat. Teď. Hned. Bez meškání. A někdy dokonce i bez dlouhého přemítání. A tak není divu, že v celkovém souboru díla Heinricha Manna vedle geniálních prací nalezneme i knihy slabé, jakoby podřadné a nehodné svého tvůrce. Jenže i ony tvoří s vrcholky dialektickou jednotu. V jistém smyslu předurčují výstup na nejvyšší vrcholy toho, co bylo ve světovém písemnictví dosaženo.

Heinrich Mann se dostává do sporu s časem, do něhož a pro který se narodil. První z německých autorů moderních šahá na služebníčkování militantnímu Hohenzollernovi Vilému II. Píše romány Chudáci, Hlava a Poddaný, které spojí v trilogii souhrnně nazvanou Císařství. Jestliže první dva (Chudáci a Hlava) jsou pracovány zběžně, bez jiskry, pak Poddaný, toť dílo hodné autora románu Profesor Neřád. Posouvá „Neřádovo“ poněkud anonymní služebníčkování do zcela jasné, společensky přesně formulované závislosti. Je to karikatura císařství obecně a politického reakcionářství zvláště. Nebude na závadu připomenout, že Profesor Neřád a Poddaný si po zásluze našli své filmové a v poslední době i televizní adaptéry. U Profesora Neřáda snad nutno podotknout, že z komerčních důvodů býval vydáván pod názvem první – a velmi úspěšné – filmové verze Modrý anděl.

Poddaný se probíjel ke své světové slávě poněkud hůře. Za první světové války mohl být vydán pouze časopisecky. Knižně však vyšel poprvé rusky a to roku 1915. Nemylme se a nekonejme ukvapené prašivé závěry. Ne proto, že by ruský car a ruský měšťan se náhle a přes noc stali vyznavači společenského (i uměleckého, zejména literárního) pokroku. Tak pěkné to na tomto shnilém světě přece nebývá. Ale týž ruský „poddaný“, monarchista, měšťák, viděl v zrcadle svůj německý protějšek. Ujišťoval se, že tohoto směšného toye není co pouštět do Běloruska, Litvy, až na břehy Západní Dviny, že vlastně není se ho proč bát. Je tak neobratný, bezzubý, k popukání legrační. Hledě do německého zrcadla ruský měšťánek si neuvědomil, že patří, řečeno s Gogolem, na vlastní křivou mordu, co klape význam na prázdno, co mele pantem bez point. V Německu se Poddaný objevuje na knihkupeckých pultech až po listopadovém převratu 1918.

V poválečné době vstupuje polemik Heinrich Mann do politického života. Věnuje se s veškerou vnitřní náruživostí a erudovaností, kterých je schopen, veřejnému dění. V dobách Výmarské republiky, nad níž od počátku visí hrozba diktátu, se staví na téměř nespočetných shromážděních za nutnost postavit „diktaturu doktríny rozumu“ proti „doktríně násilí a zbabělosti“. Pojmová a třídní neujasněnost je vidět už z pouhého výraziva a sotva si zasluhuje podrobnější vysvětlení a komentář. Heinrich Mann nicméně jasně a přesně vyjádřil, že stojí na cestě pokroku v mezích zákona, a ničeho jiného, než evidentního pokroku.

V době bouřlivých politických shromáždění, diskuzí do ochraptění, řečí vedených do prázdna, protože ve hře byly reálné politické aparáty, jež se střetly v bitvě o bytí a nebytí, tak tedy v tomto čase píše Heinrich Mann satirickou pohádku o velkoprůmyslníkovi nazvanou Kobes, román Matka Marie, několik dramat a celou řadu esejí. Jako by cítil, že jeho dny v Německu jsou definitivně sečteny.

SPOLEČNOST VELKÝCH DUCHEM, ZEJMÉNA ZÁSLUŽNÝMI ČINY

V roce 1933 se v Německu dostává k moci nemoc zvaná antidoktor, doktrína nenávistná bakteriální léčka šokem fašismus. Pro „doktrínu násilí“ a vyznavače rozumu a lidskosti Heinricha Manna není v této zemi současně místa.

Heinrich Mann si musí sbalit. Stejně jako odchází do exilu Arnold a Stefan Zweig, Erich Maria Remarque, Lion Feuchtwanger, Franz Werfel, Berthold Brecht, Bruno a Leonard Frank, Heinrichův bratr Thomas. Díla všech těchto velikánů ducha, mužů, kteří z německé literatury vytvářeli klenot literatury světové, hoří za vypískání zfanatizovaného davu na hranicích (pálí se jim jejich chlouby knížek) spolu se spisy Marx – Engels – a dalších protivů, díly Romaina Rollanda, Marcela Prousta, Julese Romaina, Maxima Gorkého, Konstantina Fedina. Plameny je spojují v jednotu. Atomy, do nichž mají být rozptýleny tyto spisy, se vznášejí, aby vytvořily nové ovzduší nad trpkými cestami utečenců. Většina německých emigrantů prchá přes Československo. Heinrich a Thomas Mannovi se i s rodinami stávají československými občany. A to zásluhou dr. Edvarda Beneše. Tím jsou pro ně vyřešeny mnohé obtíže, které visí na nohou jejich souputníkům. Mají své občanství, svůj stát, jenž za nimi stojí celou svou autoritou.

Heinrich Mann se nejprve uchyluje do země, kterou si zamiloval s onou nenaplněnou láskou, s níž Němci milují Francii. Láskou, která nechce a ani nemůže být opětována. Ve Francii napíše knihu Nenávist a publicistickou knížku Přijde den a eseje Odvaha. Tím je účet s hitlerismem podtržen, zdaleka ne však sečten. Heinrich Mann zatím shromažďuje materiál k vrcholnému dílu, patrně největšímu historickému románu lidských dějin, dilogii nazvané Mládí krále Jindřicha IV. a Zrání krále Jindřicha IV. Líčí dobu náboženských válek ve Francii na sklonku 16. a počátkem 17. století. Svár svědomí ve věcech víry a rozumu, moci a lidskosti. Jeho styl získává zvláštní naléhavou údernost. Zatímco Thomas Mann pracuje s rozvinutou větnou periodou, kterou do naší literatury pak aplikoval Vladimír Neff, Heinrich Mann dospěl ke krátké, zhuštěné větě. Ovšem nesrovnáš ji s Hemingwayovou. Hemingwayova věta, toť stručné, strohé konstatování. Hemingwayův nefilozofický ba dokonce antifilozofický dekor (což je ovšem také svého druhu filozofie) s názorem ji zbavují vnitřního pnutí. Humanistická filozofie Heinricha Manna však naopak dává i holé větě prostor ve slovech a mimo ně; klenbu, která se rozprostírá nad historií, a historii současně, v tom není protimluv, činí svou součástkou.

Jenže v době, o které je řeč, Heinrich Mann odcestoval do Spojených států. Tam za mořem se cítí mnozí bezpečni před Hitlerem. Tam je jediný jejich úkryt, the shelter. Vytvářejí kolonii, jaká se snad nikdy předtím a nikdy poté nesešla. Hudebníci, spisovatelé, výtvarníci zde žijí včleněni do svého soukromého světa, který si přinesli ze staré vlasti, ze starého kontinentu. Jsou zabráni do jeho víc než prekérní situace zkázy a ničení a velké prohry ideálů. Vždyť například z pera Heinricha Manna vzejde kniha Lidice. Vzpomíná. Píše esejistický Pohled na jeden věk. Věk lidstva. I věk člověka. Není však sentimentální páprda za psacím stolem. Byl polemikem. A polemika, toť hlavně odboj. Právě proto dokáže pochopit, jaký boj a ve jménu čeho je tu veden: „Civilizaci lze zachránit – revolucí. Revoluce, kterou prožíváme, má jediný cíl – nastolit humanismus ve jménu pořádku… Nový humanismus se ale přemarnil v ten socialistický neřád myšlenky… Skutečný život náleží dělníkům, kterýžto pojem viděli ve včelím společenství.

Tak přesně a tak daleko viděl, třeba zmutovaný a zmučený těžkou srdeční vadou. Vláda NDR ho jmenovala prezidentem Německé akademie umění. Přijal. A chystal se na cestu. Čekala ho však pouť ze všech nejdelší. Těsně před odjezdem z Ameriky podlehl srdečnímu záchvatu. Odešel na boží věčnost. Nad jeho hrobem promluvil Lion Feuchtwanger. Psal se rok devatenáct set padesát. U nás tou dobou vládla nejtěžší možná cenzura s drezúrou, pardon, prekérní situace.

Frankie Hi-NRG MC (vlastním jménem Francesco Di Gesù) totálně propadnul nabroušenostem známým z rapové muziky: „Mám dojem, že vliv komerčního amerického stylu dost otupil naši verzi. Hip-hop je na celém světě a podle toho, odkud jste, přináší esenci z konkrétního místa. Tak není důvod napodobovat způsoby odjinud. Proto mluvím o věcech, které vidím jako naše problémy. Předvádím a odhaluji, jak máme pevné nervy.“ Podobně jako Karel Kryl ukazuje na nešvary systému a společnosti, jsou mu cizí lhostejnost, zbabělost, alibismus, zbytečné nenaplněné životy žité jen formálně, lidé neschopni komunikace, očekávající vždy to horší, lidská netolerance.

Když Karel Kryl v éteru zakončoval své působení na rádiu Svobodná Evropa, rozloučil se slovy: „Co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této ctnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí.“ Stejně jako Rocky v boxu dává do ohně své srdce, aby vítězil nad strachem, který nesmí spálit jeho plány: „Žiješ-li ve strachu, zmizerníš ten střípek věčnosti, jenž Bůh ti poskytne k životu. Jsou mnozí takoví, co z výšky závratné padají do prachu, na zem, níž, v otrocké vděčnosti za bídné spropitné despotů.“  A stejně jako u výtvarníka Františka Skály ze skupiny Tvrdohlavých je pro něj charakteristické prosazování moderních stylů. František Skála mi věnoval autogram na výstavě obyčejnou tužkou, ne pentilkou, i bez životního kréda, které zní jednoduše Absolutely Free.

Frankie Hi-NRG MC se narodil v Torinu a mnoho let žil v Caserta a Umbria na Sicílii. Potloukal se v bájné čtvrti Regio, hip hopovém centru Torina. Frankie byl jedním z prvních italských rapperů, kteří nebyli sdruženi s Centri Sociali nebo kulturním undergroundem. V roce 1992 uspořádal turné po Itálii, na jevišti vystupoval společně s Run-DMC a Beastie Boys. V roce 1993 vydal své první album „Verba Manent“ [= v latině s významem: Slova zůstanou platnými], na kterém zaváděl do italského rapu acid jazz a více funky soundu. Jako mistr ironického ražení zesměšňuje oficiální projevy a ve svých nahrávkách kritizuje mafii, rasismus i pravicový terorismus. Ihned se stal trnem v oku old-schoolovým rapperům spolčeným s militantním vedením za to, že podepsal smlouvu s mezinárodním labelem BMG – RCA, něco, co čeká na každého, kdo v Itálii přijde na hip hopovou scénu...

Jeho další strašidelná píseň „Cali Di Tensione“ vyšla v roce 1996 za přispění producentů Ice One a DJ Style a v následujícím roce zabodoval s druhým CD „La Morte Dei Miracoli“ [konec zázraků]. Chytlavá písnička „Quelli Che Benpensano“ zvítězila v kategorii píseň roku 1997. V roce 2003 navázal na předchozí hity s útočnými skladbami na novém albu „Ero Un Artarchico“ [vystačil jsem si sám]. Frankieho píseň „Rap Lamento“ například použila metaforu z fotbalu pro vyobrazení Itálie. Parlament byl nazván „bláznivým stadiónem, na kterém hrají přebor dva týmy převlečené do stejného dresu.“ Videoklip Rap Lamento přirovnává italské politiky do podoby maňasů. Tahle píseň se pro vás sotva stane nějakou hymnou „drsného gangsta rapu“. Ale Frankie i tak vygradoval hněv u svých fanoušků prohlášením, že některé TV stanice odmítaly zahrát jeho dílko. „Domnívají se, že je příliš opovrhující skladbou a malé stanice v rádiu jí nehrají, protože se bojí, že by si na to zas někdo stěžoval. Tohle je zkrátka poseroutková nevlídná tvář Itálie.“

Texty alba Verba Manent:

ENTRO (Úvod)

Dovol energii, aby tě vzala daleko: následuj proud upřímných myšlenek

střídajících se jako černé vlaky, naplněných vážným obsahem,

poslů bez námitek z vůle toho, kdo si včera myslel, že by

změnily celý svět a teď rozumí, že něčí síla se pokouší nastražit vám do cesty překážky,

ale není schopna změnit způsob věcí, které se vyvíjejí přirozeně,

není schopna přehradit řeku, která teče jako víry v duších disidentů,

všímavých a přítomných u těch, kteří si brousí jazyk o zuby…

Zpěvák příběhů na konci tisíciletí, znamení doby, sny ve větru, který

fičí přes hory cementu... tak je tu F R A N K I E H I N R G M C…

FACCIO LA MIA COSA (Dělám svou věc)

V domě je situace kritická, zmatená, hudební scéna je rozdělená,

vybuchuje trend, masy se přibližují hip-hopu a „posses“ – koryta jsou už plná

Lidi se obviňují z toho, že prodávají sebe na aukci, zatímco dělají všechno možné proto,

aby udělali poselství více přístupné široké veřejnosti

s vynecháním konstruktivních pojmů, představ,

jejichž nedostatek vytváří efekty, které jsou negativní

pro uvědomění masy, která neví nic ani o tom nejvíce plytkém druhu

tohoto celosvětového fenoménu zvaného HIP-HOP,

filozofie života, kulturní postoj, alternativa k realitě naší doby:

dívám se kolem sebe, dostávám informace a říkám příběhy verbální formou, která je mi

nejvíce blízká duševně, pud rozumu, který mě nutí komentovat,

aby zdůraznil, co vidím, ale čemu nemohu věřit. Prostřednictvím RAPU budu vadit

a neposadím se, překročím to, kde mohu sledovat prostor, který je bez děje, abych

vytvořil informaci a zakousnul se do toho, čím nás krmí média, a především televize:

já sděluji myšlenku a rým se ožení s rytmem... jsem homeboy a dělám svou věc...

Na křivolakých cestách se můj rým rozděluje do rytmu jako próza,

útočí na vaše uvažování skoro jako baňka,

tetování, které nemůže být vymazáno zpátečnickou duší na zkoušku,

do které pronikám a znečišťuji, jsem zaset do systému jako virus...

dnes pandemický, zítra nakažlivý – to se přihodí: neexistuje nic,

co mě může zadržet, protiútok začal a vytratil se.

Bleskově otočím téma, nemám žádné limity pro rychlost svého růstu

a těm, kteří mají předsudky vůči této operaci rýmů: používám svou

metrickou soustavu jako rychle sekající šavli, ostrou jako břitva,

oddanou na čin jako moje parta, která mě následuje všude, kam jdu:

můj DJ Style otáčí vinyl kolem středu tisíckrát za hodinu,

rozpoutává peklo na zemi, vyhlašuje válku, útok vás zabije

a pohřbí do moře shitu... já nejsem kamarád, ale B-Boy ve formě,

v baráku... a dělám svou věc...

Účinný hlas zvyšuje hlasitost pro ty, kteří se pozvedají ze zavšivené kultury

uzavřeni v instituci mocí ze spikleneckého stavu, který nás podváděl už léta

a napáchal škody a ještě víc škod udělá,

ale stále jsme to my, kdo na to doplácí a mince třímají jejich ruce;

my jako krávy táhneme pluhy, mlácené od farmáře, ale jediná drážka,

kterou budu sledovat je ta vinylová, moje horečná rytmika,

rychlá jako bič, se kterým mrskám, krev, která nenásleduje můj styl,

tu chrlí ven jejich vztek a nemají, co by řekli; to je rozdíl mezi rapem a světem.

Nesnažím se schovávat ve dvojité vrstvě systému, já studuji a porovnávám problém,

vyhledávám vzorce, předvedu rovnici ve formě poezie,

přesně podle absolutního konceptu a zdokonaluji to ze světa,

kde musíte být příčinou a ne následkem a já kašlu na ty, kteří využívají

HIP-HOP pouze jako pózu... a dělám svou věc...

STORIA DI MOLTI (Příběh mnohých)

Vrať se ve vzpomínkách do dne, kdy ses narodil,

slepý, hluchý, němý a nahý,

díra v prázdnotě, stín ve tmě, v absolutní Nicotě

a okolo tebe vypukne Chaos: světla, zvuky, krev,

výkřiky, pocity bez činů, sebevražedný instinkt…

Už jsi vnímal výzvu života, tvého života.

„Ale kdo mě naverboval do armády živých?“,

už sis kladl otázku, zatímco jsi opět pomalu klouzal

do útulného tepla tichého nářku, jako závan větru, který konejší v jitru dětství...

A už jsi byl dítětem: neschopen pochopit důvody bolesti,

která se zostřovala, když si doma slova zasazovala rány

jak v bitevní vřavě: krůpěje z kulometu plivané ústy bez tváří,

které nenaslouchají, tolikrát, příliš často se přetvařovali, odstrčili tě…

ale navzdory tomu ses nevzdal…

A čas zatím letí jak vítr a v jedné chvíli už se vidíš jako mladík

a v tom okamžiku cítíš veškerou prázdnotu, která tě obklopuje,

jako měkký háv, který tě dusí, zatímco křičíš…

snažíš se uniknout, ale nakonec se vidíš jen jako

matný shluk nesouvislých kusů, bez zjevného smyslu:

k ničemu a přesvědčený k životu s neskonalou samotou

sestávající z úzkosti a neúspěchů… chceš se jí postavit,

ale jdeš jí z cesty, přemůžeš strach z „odlišného“,

prolomíš zeď obav, dostaneš se ven!

Venku v poušti, v otevřeném prostoru, zakoušíš zmatek,

pocítíš závrať a zhroutíš se… cítíš, jak se tě někdo dotýká

a vidíš se dospívat, vidíš se proplouvat životem

a cítíš, jak chřadneš, umíráš, zešílíš… chtěl bys utéct, ale cítíš,

jak jsi netečný, nehybný, živý a těžkopádný…

odolný vůči útokům života, neoblomný mnich či kající se mučedník,

bezradný nebo přesvědčený… podstatné je nevzdat to…

COMBATTO LA TUA IDEA (Bojuji s tvojí myšlenkou, názorem)

Řeknu ti a vždycky jsem byl zvyklý říkat svému nepříteli:

bojuji s tvým názorem, jestli je v rozporu s mým

ale jsem připraven bojovat i tehdy, když riskuji holý život

takže můžeš vždy vyjadřovat svůj názor svobodně

a teď bojuji, diskutuji svobodně s lidmi, bojuji jako občan.

ETNA (Sopka ETNA)

Etna, země, která se třese, která klesá,

rozpadá se ve tmě a utápí se v proudu lávy – ve žhnoucí zemi,

která není schopna udělat něco. Škvára obra, který svými padesáti ústy

vrhá lávu a pomalu jí zaplavuje ulice, domy, náměstí, ničí naše sny,

věci, ve které doufáme, vytvořené z lidské pýchy, z lidu, který emigroval,

uletěl a vznáší se jako mrak nad mořem, a pomalu se vzdaluje stále dál

od už i tak vzdálených zemí.

Pionýři zbavení nadějí z děsivé minulosti hladu,

vězni v dobrovolném vyhnanství, kteří se protloukají životem,

za směšný plat přijmou být vypovězeni jako zvěř, kvůli neuskutečnitelnému snu.

Amerika, nepřátelská a hladová, odstrašuje tuto barbarskou tlupu

synů ubožáků ze severu Severní Afriky. Hledají budoucnost a jsou donuceni k přesídlení.

Ztroskotanci z moci tohoto světa, který je odmítá.

Chápající zbytek z představ, které jim pomáhají přežít

a nevzdávat se: kvůli zemi, kterou opustili a do které se chtějí tak vrátit.

Země s plamenem uprostřed moře, je zklamaní milují a bojují s bolestí

a s láskou k hoře ponořené do hnědé barvy, oběti hněvu Montezumy…

(Montezuma = aztécký náčelník)

DISCONNETTI IL POTERE (Vypněte tu sílu)

Televize nebo teleneviditelnost,
katolík nebo katoda, nové náboženství,
pokladnice slov a počty v pohybu,
často bez emoce nebo nějakého citu:
dávej pozor! Jde o vlnu, která napomáhá blbosti,
co praskne na tváři těm, kteří doufají, čekají,
visí na rtech někoho jiného:
vyhrňte si rukávy nebo si sundejte spoďáry!  

Proudy slov, tok případů, co pomalu nalíčí past pro myšlení lidí,
které z nich dělá neschopné, prázdné a nevědomé
jako smuteční vrby uprostřed větrné turbíny.
A tohle je realita: jediná, tragická, historická, s absencí rétoriky, dcera Ameriky,
hysterické smetiště vysněných iluzí, které se nám zdají jako parádní,
ale ve skutečnosti jsou koloběhem z pekla umělých emocí,
slzy z radosti a smutku jsou stejné:
banální, zdvořilé, fádní, dvojrozměrné v profilu.
Kulisy neustálého divadla, cirkusu neobyčejných zjevů,
vytvářené lidmi podle této logiky, naučili jsme se to od římských
katolíků, že chleba a hry z nás dělají malé ovečky, umírněné,
lhostejné, neútočné, bez potřeby pochopit význam žití.
Jsme psy experimentujícího Pavlova, psy jejichž slintání
pochází z kontrolované televize, zmanipulováni,
naplánováni podle programu na každý den:
začít ráno, do večera, hysterické stisky prstů na tlačítkách
dálkového ovládání, na žezlu,
teď postupovat rychle kupředu, teď přibrzdit,
je to on, kdo nám dává povely v tomhle kraválu názorů loutek,
pokud si zvolíte pásmo VKV, FM, příležitostí na kanadský
žertík je víc než dost; STOP! Rebelování je povinnost; vypněte tu sílu!

OMAGGIO, TRIBUTO, RICONOSCIMENTO (Hold, pocta, uznání)

To je hold, pocta, uznání

co cítím uvnitř sebe, věnuju autorům změny

italského stylu tvoření hudby, která má co říct

a vyžaduje myšlení a reflexi na ožehavé téma současné doby.

Poslouchej, co ti musím říct, tohle není jenom informace,

kterou ti musím dát, ne, neutíkej pryč!

Vkroč do vichřice rýmovaného slova ze srdce

od posse, která vyhrává války, od teamu OTIERRE.

OTIERRE, oblast Varese v plném efektu

jak řekli, tak udělali, tady je team, který může

změnit podobu hip-hopové scény, která zrovna teď

ztratila směr, složená z lidí, neustále bojujících proti sobě.

Oni nejsou příslibem, ale spíš potvrzením faktu,

že v oblasti stále víc zatuhlé se najde míň těch,

co odhodlaně odhodí svou zbraň a řeknou svým kamarádům,

že zůstat stát na místě je ještě horší

a chuť se zvýší s demo plným kuráže:

já věnuji poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

A teď nadešel pro mě čas, abych uvedl součást otřesné úrovně lidí:

těch je mnoho, všichni v roli prozatím odhalující hrozné názory,

jak jsou vystrašeni ze závodění, utloukáni strastí a nouzí

s ostrými zuby a bleskovými texty, neproměnlivými jako náhrobní kameny

chutnající jako impulsy, podněty vnitřního růstu,

připraveny pozorovat, co se děje „tam venku“

– jak říká POLARE – nedopusť, aby si tvé oči zvykly na tmu.

Je pravda, že vliv spojenej s VIRGORSOUL je nakažlivej

a společně s těmi s IRMU, NITRO a FEDE si přivlastňují dance-hall,

ti, co patří do jazzového rytmu, kterej dělal VEZ,

na kterém TORRIDO zasejvá semena lyrického zmatku,

plného záhadných významů, ve kterých se utápí,

a INTRUSE spolu s LIMITE a AZA dělají svou věc za dveřmi jejich domu,

dohromady s ESA, kterej myslí, váží, tesá,

potom připraví své texty s elektrickým napětím.

Tak já věnuji své poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...)

Všem, kteří věří na nadřazenou rasu.

Všem novinářům, kteří překrucují informace.

Všem, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze.

Všem, kteří nikdy nepokládají otázky.

Všem, kteří nikdy neodpovídají.

Všem, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení,

a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“,

nezávisle na těch, kteří sedí v parlamentu z rozhodnutí voličů

nebo jen proto, že někdo mocnější než oni rozhodl, aby se stali jeho součástí...

IL BIANCO E IL NERO (Bílá a černá)

Jsem na straně těch, co zakoušejí ponížení a útlak za svou barvu pleti.

Hitler a Mussolini měli bílou pleť, ale černé svědomí.

Martin Luther King měl pleť černou jako eben, ale jeho duše zářila jako světlo diamantů,

které těžili utlačovaní černoši v dolech Jižní Afriky z marnivosti bělošské menšiny.

LIBRI DI SANGUE (Knihy krve)

Jsou lidi, kteří vyvolávají nesnášenlivost

tento stín se zvětšuje, pronásleduje, zvyšuje svou sílu

syn arogance a ignorance, smysl života pro toho, kdo ztratil svědomí

a slepě věří na nadřazenost jedné rasy nad ostatní:

ne, to není moje představa života

a hra nekončí, dokud nemá konec a já jsem jí začal hrát

kostky jsou vrženy a lavina početných tváří se ještě nezastavila

nemáme výsledek: oni se pokoušeli rozhodovat od dřívějšího, kdo je in a kdo je out

kdo je jednička a kdo je nula, kdo je bílý a kdo je černý

ale toto je částečný názor, není ponejvíc důležitý

je jen názorem nejsilnějšího a my nemůžeme uniknout smrti

chovat se jako kočka a myš není účelem hraní této role

vedené bezohledným vůdcem, nenávist mezi lidmi, nejsilnější na nejslabšího

oni jsou schopni vymyslet neprokazatelné alibi, ukazují zbytečné, ale nesporné důvody

odpírají všechna práva jiným lidem

ve jménu spravedlnosti lidí

ale pouze formou a ne záměry

jsi veliký? Respektuji tě, nebo ti vykopnu zuby

různé aspekty píšeme tisíci jazyky, ale jsme knihy krve... Všichni jsme knihy krve...

Jsme knihy krve, knihy budoucích dějin, různá kultura, ale stejná povaha

není třeba zapírat, toto jsou fakta, stejný úvod knihy a doslov pro každého

darebáci, podplácení politici, pseudo-vzdělanci, mafiáni, policisté

není místo pro rozlišování, všichni jsme členy stejného národa Zulů

a když je člověk nahatý, je nahatý a nikdo nemůže říct, zda je člověk dobrý nebo špatný

nezáleží, jak je oblečen: bestie bude pořád bestie, i když má na sobě uniformu

a myslí si, že hájí práva... čí práva? To se stalo bratru Rodneymu Kingovi

který byl obviněn ze zločinu, že se narodil černý v temné nemocnici v říši, kde vládnou peníze

úder za úderem, mlácený jako chobotnice, svázaný, uvázaný jako koza, uvázaný na kštici

to je zdokumentováno, natočili to, stránky nenávisti psané na chodníku

údery s krví člověka bez viny a bez jakékoliv síly

který nemá nic společného s těmi bastardy

ale moji drazí, to se stává také v Itálii každý den

ale nikdo se o tom nedoslechne

pomalu, ale neúprosně písek času pokrývá mozky

každý den, každý měsíc, každý rok

všude na světě je násilí důvodem pro akci pro lidi a národy

pohlaví, rasa, náboženství

mají pořád dobrý důvod nenávidět

ale my si musíme připomenout

že jsme knihy krve... všichni jsme knihy krve...

Stránka za stránkou pocitů, emocí, rozhodnutí, pozměněných názorů

zaplněné stránky, bolestí probodané duše, aby věděly,

že existují lidé, kteří nechtějí rozumět, že je bolestivé cítit a vidět tebe jako někoho jiného

povinni přidat do scény zvrácenou frašku na tomto světě

s lidmi v pozadí, které vede jenom nenávist

„můžeš buď vyhrát nebo ztratit“

ne, já odmítám přijmout tuto pokroucenou logiku

typickou pro ty, kteří nechtějí milovat, ale soudit podle obalu

člověk posazený v křesle

jednotlivci jako on vládnou světu

a pozadí je ještě víc plné smrtí a bezútěšností

poměr se naklání, nevyhnutelně klesáme dolů

seznam tupých lidí je už dost dlouhý, ale v budoucnu bude ještě více zneužívání moci

ženy ponižované manažery: jestli jsi „dobrá“ budeš mít práci, jinak tě vyhodíme

muži narozeni daleko, příliš daleko na jihu, abychom jim pomohli

udí zdechliny v polích, v terénu pod sluncem

tisíc hrdel oteklých s úmornými slovy

trny v srdci těch, kteří vidí hnít své bratry

lidi zneužívané jako zboží na prodej

já odporuji všemu tomu, nemohu najít žádný kompromis s touto realitou

a nechci, nechci, nechci šibenici, abych byl jméno příští kapitoly, kterou se chystáme napsat

pojďte! musíte to pochopit

používejte více svoje srdce a méně kříže v kartách

protože jsme knihy krve...

PACE E GUERRA (Mír a válka)

Já nehledám mír,

nesnáším válku,

nesnáším válku,

nehledám mír,

nesnáším válku

a když se koukám na váš mír,

usíná duch válečníka,

ten, co vrčí uvnitř mojí osoby.

POTERE ALLA PAROLA (Síla slova)

Toto je příběh vyprávěný s hudbou a slovy; ale ne s mnoha slovy,

jak uvidíte, protože slova nejsou to důležité, co se v hudbě počítá.

(dětský hlas): tohle... opravdu... bylo uděláno

Efektivní slova vyplněna metaforou

vyjádří úplný a perfektní koncept

dobře mířená nálož

se zabývá systémem z hlubin duchovního ghetta

kde oni chtějí, abychom se topili

v moři ideální řeči smíchané

s tou falešnou a prospěchářskou morálkou

kterou cenzura používá jako zbraně k obraně, střílející mnohé bez varování

– mnozí mi nevěří – oni odmítají

každou formu kontroly, započatou od mocných,

od „džentlmenů“ kteří kontrolují názor,

od těch, co opravují náčrtky ve scénáři

zvaného informace, sledovaného každý den na obrazovkách celé země

tohle je jed, se kterým nás chtějí naočkovat, na který neexistuje protijed

to je duševní smrt

chraňte se proti tomu, nenechejte se ovlivnit

jestli nechcete být omezeni do konečného stádia

otupělé stagnace, ve které nejste schopni přemýšlet

a raději si postěžujte, jestli se děje něco špatně

jednat, myslet, mluvit, prozkoumat

každou chalupu celosvětové vesnice

otevřít okna dokořán na osobní komunikaci, otevřete kanál vedoucí všude

přemožte to skladiště přidušených slov

pocházejících ze sítě naprosto zmlklé generace

tohle je to, co si myslím

život je moje škola

a já přidávám do slova sílu

Podmět, přísudek, uctivý pozdrav

bez tak mnoho poklon jako rána pěstí do zubů

ticho je pro prohrávající, němé tváře a usmívající

hlupáky s odpuštěním útoků mocných,

kteří ženou masy na dno jámy

na okraji propasti zaplombují rakev z dialogu

s hřebíky, udělanými z karafiátů

přemožené volání v ochraptělém řevu

a nahromadění elektronů v megafonu a zveličení průhledné pomluvy

jako křídla ováda, který bzučí ve vyprahlé kulturní poušti

uprostřed rozvalin doby stvořené z ideálů nikdy nedokončených

vámi pro nedostatek vytrvalosti, vy, kdo potřebujete mít štěstí

vy, co potřebujete kuráž, vy, co se potřebujete polepšit, aby přišla změna:

tohle je okamžik využít jej a pohnout se dopředu

tohle je vzkaz, který vám posílám

zvučně znějící hřích, kterého se dopouštím

narušuji ten nemluvný a nelidský zákon držení ticha

od kterého já se odlišuji tak, jak hodně se projevuju a šířím soudnost

rytmicky vtírající se verš a útočná a přesvědčivá souprava bicích

protrhne jasnou mlhu jako slunce

protože jazyk může uhodit, jestli to myšlenka chce

UDEŘIT SILOU DO SLOVA

jako DJ STYLE když věnuje sílu v exhibici projevu

Pozoruju pečlivě obzor

vidím směr dosažení, cílovou čáru

a jdu a zakopnu při krkolomné rychlosti

a upadnu a odřu si kolena

ale nevadí mi to, popadnu dech

zase se postavím na nohy, skočím šipku do vody a uvidím močál

který obklopuje ze všech stran eldorádo ideálů

který se usazuje jako nánosy bahna v rybníce, kde se koupu

zabláceném a zdraví škodlivém, každý ví, že je to tak

zablácená a zdraví škodlivá úschovna pro dráždící impulsy, co utišuje bolest z dávných dob

zdržuje se slov v prázdnotě toho krutého mlčení

narušená, rozčeřená vírem slov

který pronikne pod kůži a pálí

ale vaše chvíle nastala

nestůjte tu a dívejte se, pojďte, no tak do toho

zakřičte z plných plic

dodejte do slova sílu

UDEŘTE SILOU DO SLOVA

DJ STYLE

SACCUAN

LC ZODIAC

FRANKIE HI–NRG MC

FIGHT DA FAIDA (Bojujte proti tomu, co je)

Otec proti synovi, bratr proti bratru

narozeni do hrobu jako maso na jatka

lidi s dušemi tenkými jako prostěradla, naostřeni jako při hrdelním zločinu

zuřící neznají meze, hrdinové bez země

ti, co vedou válku mezi mafií a camorrou

Sodoma a Gomorra, Naples a Palermo

pekelní pobočníci, likvidovaní zevnitř jako čas ve vzpomínkách

z nádorovitého prádla, střihnutého podle zločinecké šablony

zatímco to svět sleduje mlčky bez zasahování

už nechceme víc válek mezi rodinami, vyvolaných

z touhy po ženě a jejím věnu

která dá dneska život synům a zítra jim ho sebere

větve bez listů, které ona láme

jako plody, které nikdo nechce:

to je počátek revoluce z bossovo hlasu

ale Don Vito Corleone je dnes ještě blíž, než si myslíte

má své křeslo v parlamentu

teď je akorát ta chvíle zahájit odhodlaný útok

odhodlaný, radikální a ničivý

dneska víc než kdy jindy, spojit se proti mafiánským klanům

dělá se tu mlha, co nevěští nic dobrého

udržovaná daněmi, plnícími kapsy

dost bylo obálek podstrčených do správné kapsy v téhle špinavé Itálii

...musíme bojovat proti tomu, co se děje!

Jihu, nedovol jim, aby tě oklešťovali

zločineckou mocí, která tě chce zastavit

zkaž jim veselou náladu, sraž jim hřebínek

všimni si, jak jemu padá hlava do koše

zbav své myšlenky od každého absurdního předsudku

je to počátek konce mučení, které nás ovládalo po staletí

které nás spolkne a potom nás zase vyzvrací

moc démonů, které nazýváme „lidi“

kteří zabíjejí ostatní lidi, kteří využívají a vykořisťují nás mladé

moc, která přistřihává křídla nejslabším andělům

moc, která utiskuje, moc drog

moc ve státu, který kašle na všechno

neštěstí v Bologna, Ustica, Gladio [teroristické útoky]

nahromadění koster v kredenci (rodinná ostuda)

nenávist, tvé semeno klíčí v zemi pohnojené

krví z války a camorry

neporažená, bohatá a arogantní pokračuje v zabíjení lidí

hroby, masové vyvraždění, bomby vybuchují

rána stroje, výstřel z děla, vyhubení gangu

Cosenza, Potenza, zanechávající mrtvé lidské tělo

zasvěceni do násilí bez jakéhokoliv odporu

Alpy, Salento, pouze jeden krok:

ničte systém, aby došlo ke změně

dejte nám zpátky naši zem, a konec válce

z ulice přichází intifada [povstání palestinců proti izraelcům]

...musíme bojovat proti tomu, co se děje!

Tri Tri Tri

[prastará sicilská říkanka z 13.století, kterou si zpívaly děti při hraní, znamenající 3,3,3]

sedm žen a tari [jméno drobné mince], tari má malou cenu, malou cenu

sedm žen a meruňka, a meruňka je sladká, sladká

sedm žen a oříšek, oříšek je tvrdej, tvrdej

sedm žen a mezek, a mezek má zuby

sedm žen a had, a had je jedovatej

sedm žen a granátové jablko, jeho malá zrníčka, jeho malá zrníčka

sedm žen a koule na kuželky, koule je kluzká, kluzká

sedm žen a slámka, slámka je tenká, tenká [pozn.: slámku v Sicílii používají na přípravu makarónů; těstem obalíte slámku, potom jí vytáhnete a máte uvnitř duté makarony]

sedm žen a malá kašna, malá kašna stříká vodu

sedm žen a kráva, kráva má rohy

sedm žen a paní, paní jde dolů po schodech

sedm žen a mušle na záchodkách, mušle je zakulacená, zakulacená

sedm žen a svět, a svět je 3, 3, 3

sedm žen a tari

ESCO (závěr)

…zmáčknout kontakt během 13 sekund…

(myslím, že jsem tomu rozuměl, za 10 sekund nastane ticho)    …následuje výkřik do ticha

Texty z druhého alba La Morte Dei Miracoli

QUELLI CHE BENPENSANO (ÚŽASNĚ CHÁPAJÍCÍ MAMLASOVÉ)

Jsou kolem nás, s námi, kolikrát my jsme těmi,

co slibují a nikdy sliby nedodrží, jedině když

se jedná o osobní důvody

Jediný účel světí prostředky, cenu, co je v sázce,

tak vysokou jak jen je možné získat,

vítězství je nezbytné a nenechávej nikoho dalšího se spolupodílet

V logice hry je jasné jenom jedno pravidlo:

žádné ohledy, žádný respekt pro naše blízké,

protože poslední zůstanou posledníma, jestli první mají velký náskok

Hodně jich je arogantních vůči slabým, hodně jich podlézá mocným,

oni duplikují ostatní, všichni jsou totéž, jen se na ně podívej:

schovají se za masku a ty je nemůžeš mít přečtené

jako ještěrky šplhají nahoru

a když přijdou o svůj chvost, tak si koupí novej

oni chtějí vystavovat všem na odiv to, na co se zmohli,

utrácejí peníze, rozhazují peníze, oni jsou těmi, co vlastní...

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já

Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já

Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

...a jako čípky v plastu, žijou v uměle nafouklé bublině

se psy hlasitějšími než 120 decibelů

a s více trpaslíky než v Disneylandu

žijou se strachem, aby nevypadali chudě:

co mají, to ukazují, vše co jim chybí, si zamanou a pak to nakupují

v neustálém porovnávání se sousedem se rozrůstají jejich stavby:

od trávníku až do nebe, oni mají víc parabol než Sv. Marek v Písmu

[pozn. v italštině znamená parabola vedle antény i Kristovo slova v Bibli]

oni jsou ti, co si leští auto každou sobotu,

co po večerech připalují asfalt a mlátí malé děti,

oni jsou průměr, jako třída, do které patří,

oni jsou země-země, jako metací střely, kterým se podobají

všechno mají po ruce, šňupou drogy, koupají se v alkoholu,

potom zavadí o strom – BOOM –

jejich nosy bílé jako Fruit of The Loom

pak zrudnou víc než jak to znáte z krváku DOOM

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

Každý jen pro sebe, uctívá Boha jen pro sebe,
drží se za ruce v kostele od jednoho konce lavice na druhý,
každou neděli – pokrytecké ruce –
ruce, které páchají věci, o kterých mlčíš,
ve strachu, že další ruce to zjistí – vyvolají skandál –
ruce, které potom podepíšou petice pro vyhoštění ze země
ruce tak jemné jako ricinový olej

[ricinovým olejem mučili fašisti, obětem způsoboval velké křeče a průjmy]
ruce, které svírají obušky, ruce vyšňořené drahokamy,
ruce, které jsou vztyčené na všechny kromě bratrů
Ti, co říkají: už není bezpečné vycházet ven v noci
ti, co chodí za děvkama, zatímco jejich synové koukají na TV
ti, co se chovají jako bossové, co si kupují magazín Class
ti natolik nároční, že si nechají zavolat NAS [speciální útvar italských četníků]
vytvarované noční můry, co by rádi vzpláli s každou cikánkou
ale jediná, za kterou se otočí, je ta, která jim dá lásku každou noc
když já se schovávám na druhé straně jejich černého měsíce [LUNA NERA je špatná karta z cikánské televizní soutěže LA ZINGARA, kde cikánka se 7 kartami dává lidem možnost vytáhnout si jednu, a když nenatrefí na ´černej měsíc´, položí jim otázku a při správné odpovědi vyhrají peníze]

Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já
Oni jsou všude okolo mě, ale nemluví jako já
Oni jsou jako já, ale cítí se být lepšíma než já

AUTODAFÈ (Akt víry)

[dřív se pod tímhle slovem označovalo působení katolické inkvizice, která veřejně pálila pro ní nepohodlné knihy a další politické nebo kulturní výpovědi]

Držím si od sebe odstup

protože nechci dělat nic pro sebe

nechci se dělit s někým takovým jako já,

kdo neudělá nic pro to, aby se zdokonalil:

já jsem sám sobě nepřítel, ten nejhorší

bachař věznitel mojí osoby s klíčem v mojí kapse

křičím pro svobodu, ale pro ten čas, co existuji, vím, že

tahle cela zůstane zavřená zevnitř na tři západy:

já jsem ztracená duše hlídající moje peklo

ovládnu každej možnej „sebe-popud“, neoblomný,

nezastavitelný v mém bytí bez pohnutí

zaznamenávám si ubíhání dnů na kalendáři

já jsem oběť, vrah a najímatel zločinu

já jsem černoušek bubu, kterej straší v mých snech

když jsem měl sny, myslel jsem si, že jsem byl svobodnej,

ale to jsem neznal sebe tak jako dneska

a nedostanu odpuštění, ani když přiznám hříchy, kterých jsem se dopustil

– a provádím akt víry –

ve špatné společnosti, obzvlášť když jsem sám,

negativní jako zemská přitažlivost při přistávání letadla

já letím, nabírám výšku, ztrácím rychlost a čekám, co se stane horšího

což není zřícení, ale spíše přistání, jak říká Hubert

pomyslný jako Hipochondr od Moliera

já jsem družný se svým egem a počínám si jako Salieri

[Salieri

byl Mozartův učitel-přítel-konkurent, který si po Mozartově smrti přivlastnil jeho skladby]

ale neptej se proč, protože to je člověk přivázaný na provazu

když se nit přetrhne, tak už mě nechytíš

Milý příteli, já ti nepíšu,

já tě nevyhledávám a nikdy na tebe nevolám

zaťukej jednou, jestli jsi tam a posloucháš mě

vytáhni mě z téhle nehybnosti ataraxie

ztratil jsem se v parku, který je Jurský

a nemůžu najít cestu ven:

přijď a chytni mě nebo spadnu,

jako Maxmilián sklouznu do černé díry zdravotních potíží:

v nudě mi nepomůže žádný lék

a zjišťuji to, protože jsem pod náporem a ty mě zamítáš

já kritizuji, střídám křesla, která si nezasloužím

a uvědomím si po sekundě, že se naparuju

ale jak je známo, zlo ublížilo a nemůže být zničeno

historie se nedá změnit, moje paměť je krátká a vymývaná

žiju v tomhle stínu díry špatné pověsti

platím svoje dluhy za návyk a beru výjimku jako pravidlo života:

jsem doma v přízemí a nechávám si říkat Stilita

toulám se, lelkuju, jako Dr. Živago

mávám svýma rukama a ty mě nevidíš

ohlížím se po rukách a místo nich často najdu nohy

ohlížím se po řekách, ale nacházím světla, která mě pálí

a vím dobře, že jizvy zůstanou

papír, péro a nic víc k tomu, abych zůstal na hladině

v mojí hlavě jsou moje myšlenky jako pavouk v bublině

sedím na břehu řeky, očekávám, že zahlídnu svojí mrtvolu plout… vytrvale, trpělivě…

FILI (Provazy)

Jsou provazy, které nás táhnou, podpírají,

provazy které nás zbytečně dusí a provlíkají se jako pavučiny mezi mnou a tebou.

Jsou provazy, které se opírají o slova v nestabilní rovnováze,

jako několik tanečnic tančících v oblacích.

Provazy pružné nás spojují a čím víc se od sebe vzdalujeme, tím víc nás k sobě přitahují zpátky.

Elektrony se kříží okolo jádra jen na okamžik

a jen co si s provazem hlasu něco pošeptají, zase se vzdálí.

Provazy (vlákna) z plátna utkaného obrazu Penelopineho,

a pak zničeného mnou a tebou, vzdálené jako struny, na které naše prsty brnkají,

chvějí se jako varhany, které tiší každý úder klávesy... Bim, bam... Kýváme se jako kyvadlo...

Loutky pověšené na šňůrkách, za které tahají naše vlastní ruce, které se sukují a někdy mizí…

Provázky rozšlapané trávy, které se jen těžko znovu napřímí...

Dvě etapy proti sobě, a uprostřed provazy velmi napjaté, provazy ze zbytečností,

znovu zmíněných, bez toho, aby byly někdy vyřešené.

Provazy tmavě červené, které zkrášlí kódy nerozluštitelných zpráv.

Provazy, které shromažďuješ ve stopě, kterou já zbožňuji rozluštit.

Zlaté provazy vykreslují paraboly v letním šeru, vyplní přání duším...

A ty se stáváš hudbou, zníš rytmicky, hypnotická harmonie:

tebou očarovaná, tebou, jež jsi kouzelné jablko z pohádky.

Jsme ztraceni ve stejném labyrintu, a pronásledujeme stejný provaz.

A jednoho dne přeřízneme spolu ten provaz našich životů

a zůstaneme konečně bez jakýchkoliv provazů (překážek) mezi námi.

Provazy z papírových draků, netrpělivých až se přetrhnou, osvobodí se,

ztratí se a jen tak si budou létat ve větru.

CHIEDI CHIEDI (Ptej se, ptej se)

Za lásku do muziky já také platím

lidi, poznali jste hodně lidí

kteří chybují

kteří vykořisťují

kteří tě nejprve nadmíru zužitkují a pak tě odkopnou

lidi, kteří jen dělají, co chtějí

mají zisk z těch, co se nestydí předložit bujaré rýmy

aniž by se někdy ptali, za jakou cenu

z věcí, co děláš, jim musíš velikou část odevzdat

a pak odejít

nejdříve ti řeknou, že za to nejsou peníze

a že nemůžeš bohatnout

pak ti už nikdy nevrátí tvoje peníze

žádné díky od nich neuslyšíš

nedělej si starosti

„modli se a pracuj“

podíváme se na složenky později, ve správném čase

říkají ti, pletou tě

a čím víc peněz jim nasypeš, tím víc se zachovají jako bastardští psi

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

Jak jsem dokázal, aby mi věřili? Snadno!

protože já zním vždycky důvěryhodně

ale využívám vaše oči jako zrcadla pro stromy

pamatuji si všechny pasti od mizerů

a objednám si zabití tvého partnera

je dobré, jestli máš pořád peníze

protože vůbec nikdy nereaguješ sama

využíváš člověka, který to „zatáhne“ (finančně pokryje)

vypařuješ z dechu vodní oblaka

jako když jsem ti věřil, aniž bych se tě vyptával

teď mi dáváš hloupé odpovědi

já doplácím za svou největší chybu

daruji ti perly místo ořechů ze stromu

víš to, že jsi svině

a že sviní zůstaneš, že se nikdy nezměníš

jedinou tvojí budoucností může být to, že se staneš klobásou

jestli si zapínáš náušnice namísto, aby ses upravila

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

Když říkáš přátelé, tak co tím myslíš?

chovat se šťastně se stejnými úmysly

být tady v každém okamžiku

ve kterém opravdu nevydržíš zůstat sama

rozdělit si to rovným dílem na dva kusy, mít cenu více než dvojnásobnou

být věrná a nebýt obyčejným opiem

ukázat se obnažená

chránit se a nebo se nechat vyhodit do povětří

máš jen blbé kecy a výmluvy

ty budeš mít motivaci

protože jsi tak žila už léta

„kulturní“ chování ti nestačí

ale já jsem znechucený pouhým vynucováním

ale jestli se nejdřív o to zajímáš a pak na to zapomínáš

bereš si, co potřebuješ, a necháváš riziko na jiných

jsi jako ryba u dna…

tak si vezmi tu ostudnost věcí, které jsi udělala špatně

Ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám to, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, zítra ať to mám

a vracej mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale vrať mi zpátky, co mi patří, vrať mi to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat

ptej se, ptej se a nedávej nikdy

ptej se na to, jestli ti dám něco, co neznáš

ale dej mi zpátky, co mi patří, vrať to zítra

a vrať mi, co ti posílám, tam, kde můžeš zůstat